Vinna

Tvrdý výcvik

,,Pojď za mnou" s těmito slovy mě táhl za ruku k zadním vchodovým dvěřím. 

Jeho chůze se natolik zrychlila, že mé krátké nohy nestačily jeho tempu a já  přešla do běhu. Po několika minutách cesty skrz temný les jsme se ocitli u jakési velké budovy, která byla celá od shora až dolů pobitá plechem. 

,,Neboj, jsme tu jen my dva" odvětil rozmanitým hlasem a vešel dovnitř. Jeho věta mě ještě víc zneklidnila, ale má maličkost ho poslušně následovala.

,,Wow" vyšlo z mých úst, když jsem spatřila veškeré vybavení a různé typy zbraní ležících na stole.

,,Kde, že se to nacházíme?" optala jsem se zvídavě a doběhla Jamese mířícího k pultu plného diabolek.

,,Jsme v tréninkové budově, přes víkend sem nikdo nechodí" prohodil jako by se nic nedělo a do ruky mi vrazil černou, malou pistol se slovy: ,,Tref se do srdce figuríny!"

Samozdřejmě, že má rána skončila úplně jinde než měla, protože to byl můj první výstřel z nějaké zbraně. 

,,Ty jsi nikdy nestřílela?" optal se šokovaně a já se začala smát.

,,Jak bych asi v děcáku přišla ke zbraním?" nadzvedla jsem obočí a otočila hlavu k přicházející osobě.

James se okamžite ohlédl mým směrem a dal se do kroku. 

,,Jul, jdi ihned domů" zaslechla jsem Jamesův vážný hlas a když jsem se otočila, mé oči spatřily krásnou, malou dívenku. Mé nohy se pohnuly z místa a za chvíli se zastavily u Jamese a jeho malé společnice.

,,Ahoj, já jsem Julie, Jamesova sestra" tato vyspělá věta vyšla z úst holčičky vypadajících tak na deset až jedenáct let.

,,Ráda tě poznávám Jul, mé jméno je Kathrin" snažila jsem se být stejně tak zdvořilá jako ta malá dívenka. Netušila jsem, že má James sestru, asi bydlí s ním.

,,Tak kam půjdeme?" zeptala se Julie statečně, ale James ji okamžitě zastavil:,,Je jedno kam půjdeme my, ale ty půjdeš domů".

Malá dívenka se statečnou jiskrou v očích a se smutným výrazem ve tváři se na patě obrátila a odešla stejným směrem, kterým jsme přišli my.

,,Nauč se to ovládat!" řekl tak jednoduše, jako by střelba z pistole byla úplná hračka, ale opak byl pravdou.

,,A to ještě není všechno princezno!" zrychleným krokem došel ke stolu s noži a jeden mi podal.

,,Co s tím mám dělat?" zeptala jsem se nechápavě. Stačila jsem si všimnout i Jamesových očí, které znuděně obrátil v sloup.

,,No, brambory s nimi krájet nebudeme, to se neboj" v jeho hlase byl stále cítit nezájem, když v tom dodal:,,Vrhni ten nůž směrem k figurýnám a ukaž co v tobě je" přišlo mi, jako by najednou ožil. Jeho hlas se naplnil energií a odhodláním, což mě povzbudilo.

Stoupla jsem si za červenou čáru a snažila se o chvíli soustředěnosti. Samozdřejmě mi to nedalo a mé myšlenky se neustále sbíhaly k Jamesově sestře. Má zvědavost to už nevydržela a tak se ozval můj tichý, nakřáplý hlas:,,Neřekl jsi mi, že máš sestru".

Cítila jsem Jamesův pohled na svém těle, ani trochu jsem se nepohla, jen čekala zda ze sebe vypraví alespoň jednu jedinou hlásku. Když už jsem si začala myslet, že přišel o hlas, z ničeho nic mi do ucha zakřičel:,,Budeš  házet ještě dnes?". Úplně mě vyrušil z mého soustředění. Má maličkost se lekla a ruka  samovolně vrhla nůž před sebe.

Věděla jsem, že to bude katastrofa, a tak pro jistotu se má víčka sklopila dolů k zemi.

,,Docela ses předvedla princezno!"jeho hlas a obsah vyřčené věty mě donutily otevřít oči a podívat se na svůj výsledek.

,,No páni", zamumlala jsem si pro sebe, když mé modré, vykulené oči spatřily nůž zabodnutý přesně ve středu celého objektu. Zůstala jsem jako přikovaná na místě a nemohla tomu uvěřit.

,,Haló, prober se! Pojď za mnou, máme ještě hodně práce princezno" zbystřila jsem Jamese vycházejícího ze cvičné budovy.

,,Už jdu a neříkej mi princezno" s naštvaným tónem v hlase jsem následovala svého dočasného učitele a parťáka. Nikdy bych nevěřila, že o Jamesovi budu mluvit nebo přemýšlet jako o svém parťákovi.

Z pohledu Dylana:
Z hlavy se mi pomalu, ale jistě začínaly vytrácet Kathrininy modré oči a její zářivý úsměv. Z mé mysli se, ale také vytrácela i láska k ní, kterou klidně začala střídat nenávist.

Jako vždy jsem seděl připoutaný v koženém křesle, úplně bezmocný a osamělý. Sám do té doby, než přišla ta okouzlující a mě už dobře známá, blonďatá slečna. Sedla si mi na klín a s laškovným úsměvem prohrábla mé vlasy.

,,Jak pak se má moje láska?"zašvitořila mi do ucha a následně zkousla můj ušní lalůček mezi své dokonalé bílé perličky.

Tak je tu další díl. Omlouvám se, že po tak dlouhé době, ale potřebovala jsem si dát od psaní pauzu a všeho bylo nějak moc. Snad se tu ještě najde někdo, kdo si tuhle kapitolu přečte.
Teď už by měly kapitoly vycházet normálně.
Líbila se vám tahle část?
Děkuju za přečtení a za to, že jste počkali.💕