Mé tělo se bezvládně rozvalovalo po celé posteli, když v tom dovnitř společně s krátkým zaklepaním vstoupil Marcus. Přistoupil ke mně blíž a předal mi vak na oblečení. Po rozepnutí bílého zipu na mě vykoukly červené šaty akorát tak po kolena. Popadla jsem je a zalezla s nimi do šatny. Netrvalo dlouho a kráčela jsem po chodbě jako nový člověk. Při příchodu do velké jídelny jsem se zděsila. Uprostřed haly se nacházel dlouhý stůl obdélníkového tvaru. V místnosti se nalézaly pouze dvě židle a to každá na jednom konci dřevěné desky se čtyřma nohama.
Seděli jsme od sebe s Marcusem tak daleko, že přes všechny ty věci jsem ho ani moc neviděla. Mé ruce rychle zásobovaly ústa výtečným jídlem. Po posledním soustu jsem se odebrala zpátky do své komnaty. Tohle není nic pro mě, už se těším až budeme doma.
Připadala jsem si jako malinkatá rybička, co se omylem ocitla v černém moři. Mé tělo padlo únavou na velkou měkkou postel, ale zvědavost mě přesvědčila vstát a jít se porozhlédnout po tomto obrovském hotelu. Když jsem přišla na recepci, mé oči spatřily velkou tabuli, na které byly vypsané všechny aktivity, které je možné provádět v této budově. Můj výběr byl jasný, vždy jsem chtěla zkusit hrát paintball. Zeptala jsem se recepčního, na danou činnost. Ukázal mi kam mám jít, za což jsem mu poděkovala a vydala se hledat onen sál. Podle popisu toho muže by se hala na paintball měla rozléhat po pravé části v nejvyšším patře. Cestou jsem si prohlížela obrazy pověšené na honosně vymalovaných zdech.
Když jsem se nacházela v nejvyšším patře, zaujal mě malý vchod překrytý červeným kusem látky. Opatrně jsem se rozhlédla na obě strany, abych se ujistila, že mě nikdo nevidí a poté vstoupila dovnitř. Rozsvítila jsem svítilnu na svém telefonu a pokračovala dál tajemnou chodbou.
Vešla jsem do velkého pokoje, který dříve musel sloužit jako prezidentské apartmá nebo tak něco. Pozorně jsem se tu rozhlížela, když v tom mé oči zaznamenaly jakýsi pohyb. Posvítila jsem na dané místo a zahlédla postavu sedící na dřevěné židly u okna.
„Co...co..tu dě...děláte?" vykoktala jsem ze sebe tu nejběžnější otázku.
„Čekám" pronesl muž chraplavým hlasem.
„Na koho?" vypadlo ze mě v rychlosti.
„Na tebe" jeho hlas se ozýval po celém pokoji a mně naskočila husí kůže.
Tak je tu další díl.
Líbí se vám?
Kdo myslíte, že je ten chlap?
Děkuju za přečtení. ❤
ČTEŠ
Vinna
Romance{ Druhý díl příběhu Nevinná } Princ si vzal princeznu a žili spolu šťastným životem, ale v téhle pohádce nic netrvá věčně, a tak i jednou veškerá pohoda, která ovládala jejich obydlí zmizí a nahradí ji strach a vůle získat své štěstí zpátky.
