Vinna

Telefonát

Seděla jsem u klavíru a zkoušela hrát novou píseň. Romantická sonáta skončila těsně před tím než zazvonil telefon. Rozhlédla jsem se po pokoji, jestli někde nezahlédnu Dylana. V mé blízkosti se nenacházel a tak jsem to zvedla.

Já: „Haloo?!" začala jsem telefonát zcela neobyčejně a originálně.
Neznámý: „Nachází se u telefonu Dylan Littlesunny?" uslyšela jsem hrubý, chraplavý hlas.

Littlesunny? Zopakovala jsme si jeho příjmení v duchu a na to se rozesmála. Už vím, proč mi neprozradil své příjmení. Chudák moje malé sluníčko.

Já: „Sluníčko není k zastihnutí" snažila jsem se odpovědět autoritativně, ale měla jsem co dělat, abych nedostala záchvat smíchu.
Neznámý: „Tak mu vyřiďte, že jsem volal"
Já: „Dobře"... „Počkejte, kdo mám říct, že volal?" zakřičela jsem na poslední chvíli. Dostavila se mi krátká, ale jasná odpověď „Marcus".

„Dylane" zakřičela jsem přes celý barák tak hlasitě, že to musely slyšet snad i srnky ve vedlejším lese, pokud tam nějaké jsou.
„Co řveš?" objevil se ve dveřích, ale něco mu chybělo. Stál tam jen do půl těla a nervózně poklepával nohou.
„Kde máš tričko?" vychrlila jsem na něj okamžitě.
„Nikde, co jsi chtěla?" z jeho hlasu vyzařovala nervozita.
„Mám ti vyřídit, že volal nějaký chlap. Myslím, že si říkal Marcim". Jeho vypracované břišní svaly mě tak rozptylovaly, že jsem měla co dělat, abych složila smysluplnou větu.
„Myslíš Marcus?" optal se se smíchem.
„Ano, přesně ten" odvětila jsem tak trochu poníženě.
„Dobře, díky. A pro příště, nikdy mi nezvedej telefon, NIKDY!" pronesl hlasem, kterého jsem se začala bát.

Z pohledu Dylana
Až teď mi došlo, jak velký mám problém. To, že mi volal šéf celé mafie neznačí nic dobrého, ale já to zvládnu. Znám přeci spoustu lidí.

Ani minutu jsem neváhal a vytočil Jamese.

James: „Čau bro. Co potřebuješ?"
Já: „ Čau, potřebuju pomoc. Jde po mně Marcus. Asi víš, co chce."
James: „Vím, ale řekl jsem ti to jasně. Buď to mi dáš tu holku nebo nic."
Já: „Jakou holku? Kathrin? Na ni zapomeň!"
James: „Tak sorry kámo, ale v tom případě ti nepomůžu."

No to je super, tak zítra zkusím někoho jiného. To se podá.

Z pohledu Kathrin:
Na nic jsem nečekala a vešla do Dylanovi kanceláře. Jestli mě tu znou najde, už to nedopadne dobře. Vím, co všechno riskuju, ale musela jsem to najít.

Jako první přišel na řadu šuplík. Zmateně jsem se začala přehrabovat v papírech s nadějí,  že najdu přesně to co hledám.

Zašramotila klika u dveří a ve mně to vzbudilo velký strach. Zpanikařila jsem a skočila Dylanovi do skříně.

Tak je tu druhý díl.
Líbí se vám?
Jak na vás vlastně působí Dylan? Zajímalo by mě jak ho vnímáte. :D
Děkuju za přečtení. ❤