Vinna

Žádost

Z pohledu Kathrin:
Nic jsem neřekla, oba dva nás zahalilo ticho. Jen jsem se letmo usmála a skoro nevidně kývla hlavou na souhlas. V napětí a strachu jsem čekala, co nastane dál, jak bude znít jeho otázka, zda-li se mám bát ?

,,Nechtěla by jsi u nás pracovat jako chůva? Myslím tím za normální plat a s obyčejnou pracovní dobou, ale mohla by jsi nadále bydlet u nás, to ano. Isabella tě má moc ráda, je malá, a tak si zvyká rychle.", celý jeho návrh mě zaskočil a vyvedl z míry.

Vzpomněla jsem si na to, že já mám domov...nebo spíš jsem měla. A v tom se to stalo, mé myšlenky zbloudily zpátky k Dylanovi a já byla pár chvil jako smyslů zbavená. Přemýšlela jsem, kde by asi mohl být a jak se k němu dostanu. Jak jsem mohla zapomenout na někoho, koho stále miluju. Už nejsem ta splašená puberťačka, před pár týdny jsem oslavila osmnácté narozeniny. Vlastně neoslavila, neměla jsem s kým, ale na věku nezáleží, pořád to není moc, však začala jsem vidět svět jinak...realisticky. Strach o Dylana byl silnější než cokoli jiného. Myslí na mě někdy? Je to pošetilé, ale doufám, že na mě nezapomněl, to by neudělal, věřím mu. Vím, že ho musím co nejdříve najít, jen netuším, kde hledat. Jak můžu najít něco nebo někoho, když ani nevím, kde bych měla začít? Měla jsem spoustu otázek, na které jsem nenacházela odpověď. Jediné co mě hřálo u srdce byly vzpomínky na Dylana, kytici červených růží, jak mi vyznal lásku, jak jsme bydleli spolu, všechno to krásné se mi zachovalo v mysli. Však musela jsem se zpátky vrátit k otázce Lukase, na kterou jsem výjimečně odpověď znala zcela přesně.

,,Mohla bych tu s vámi ještě chvíli zůstat, když budu mít tedy nějaké volno", myslím, že jsem řekla vše, co jsem měla na srdci.

,,Volno samozřejmě mít budeš, i plat máš zajištěný. Jsem moc rád, že s námi ještě chvíli zůstaneš", upřímně se usmál, asi ho to opravdu potěšilo. Je to hodný kluk, sice nepobral moc krásy, ale jemu to vynahrazuje silný charakter.

,,Neměli bychom už jet?", zeptala jsem se nervózně, zatím co si moje pravá ruka pohrávala s prsty té druhé ruky.

,,Co pak, nelíbí se ti tu?", zeptal se rozpačitě a já ho okamžitě opravila.

,,Líbí, je to tu krásné. Ale myslela jsem, jestli bychom už neměli jet", asi mu to přišlo líto, říkal to pohled v jeho očích, ale jako správný, hodný kluk kývl hlavou a zvedl se ze židle.

Když jsme přijeli domů, Isabell už spinkala ve svém princeznovském pokojíku.

,,Na zítra jsem vám naplánoval s Isabell program, nebude vadit, když půjdu s vámi?", sedl si na gauč s ovladačem v ruce.

,,Nebude mi to vadit, nemám k tomu sebemenší důvod. Půjdu spát, tak dobrou", položila jsem na stůl sklenici od mléka a vyrazila ke svému dočasnému pokoji.

,,Dobrou noc Kathrin a děkuju za všechno", zakřičel za mnou a já se pouze usmála.

Z pohledu Dylana:
Dostal jsem navigaci k té holce a instrukce k zabití. Připadal jsem si jako pouhá, nasazená figurka v člověče nezlob se, ale bylo mi to jedno, měl jsem jediný cíl. Naposledy mi Nirhtak vpíchla do žil modrou tekutinu, do kapsy jsem vložil její fotku a vydal se na cestu.

Z pohledu Kathrin
,,Vstávej Kathrin, vstávej, jdeme do Dollywoodu", nadšeně kolem mě poskakovala malá Isabella.

Zvedla jsem se z postele a běžela za malou, štastnou holčičkou, která mě držela za prst a táhla do kuchyně, kde stál Lukas připravený vyrazit. Neřekla jsem ani slovo, pouze vzala Issabell za ruku a došla k autu.

Tak tohle je Dollywood? Zašeptala jsem tak potichu, že mě nikdo neslyšel. Plná údivu jsem pomohla vylézt Isabell z auta a společně s Lukasem jsme se vydali dovnitř parku. Bylo to tak velké a plné bláznivých, točících se věcí.

Začali jsme u cukrové vaty a pokračovali na kolotoči s koňmi. Poté jsme se rozhodli pro vodní dráhu. Vzali jsme Isabell doprostřed a sedli si do velkého vozíku, snad pro deset lidí. Když jsme se rozjeli a začali padat dolů, nebyla jsem jediná, kdo křičel z plných plic. Dole nás překvapila velká vlna vody, která nás na chvíli zahalila. Ještě, že bylo teplo a Isabelliny věci se rychle samy usušily.

Moc jsme si to užili. Jak na Issabelle, tak i na Lukasovi byla vidět radost. Stáli jsme před strašidelným hradem, když v tom se něco mihlo v listí. Lekla jsem se, prudce sebou švihla, abych se otočila, ale nic jsem neviděla, asi si jen nějaké dítě hraje na schovávanou, pomyslela jsem si.

Došla jsem Isabelle pro JellyBeans, které tak chtěla, zatím co Lukas s naší malou šli k autu. Platila jsem drobný, lehounký pytlíček bonbónů, když v tom jsem měla znovu zvláštní pocit. Zhlédla jsem do leva a zahlédla černé vlasy s černou bundou. Ten pocit byl opravdu zvláštní, jako bych ho ani neuměla popsat. Snad jako když vás zalije strach, úleva a štěstí v jednu chvíli. Nevím, co to má znamenat, a teď to ani vědět nechci. Opravdu si nepřeji ohrozit to nevinné dítě, které je nyní plné štěstí a radosti. Se smíšenými pocity jsem se vydala k autu, které čekalo jen na mě.

Z pohledu Dylana:
Spatřil jsem ji, tu kterou hledám, jen nevím čím je zrovna ona tak výjimečná, proč moje milá nenávidí zrovna ji. Viděl jsem ji, zahlédl ji, ale bylo tu moc lidí. Musím přitvrdit, budu sledovat jejich dům, každý její krok. Musím splnit to, co mi ten krásný anděl poručil. Chci, aby byla šéfka spokojená, potom budu šťastný i já. A tak jsem jako poslušný pes zjistil veškeré informace o Kathrin Johanessové, když v tom jsem se nad jednou věcí pozastavil.

Tak je tu další díl po hodně dlouhé době.
Snad to ještě někdo čtete.
Líbil se vám tenhle díl?
Děkuji za vaši trpělivost a přečtení. ❤😇