Vinna

Okamžik štěstí

Z pohledu Lukase:
Ještě jsem se ani nestihl vzpamatovat z těch strašných záchodů, které jsem navštívil a už jsem viděl jak do mého auta nastupuje cizí chlap a odjíždí.
Do háje, zaklel jsem v duchu. Na nic jsem nečekal a nasedl do auta.
Sledoval jsem vůz přede mnou, byl jsem jim v patách, když v tom mi to došlo. Co když to celé naplánovala ona? Nesedí mi to k ní, ale všechno tomu odpovídá. To byl hlavní důvod, proč chtěla někam jet.
Proč já vůl každému vždy naletím, nepřestával jsem si klást řečnické otázky.
Zklamala mě, Kathrin mě zradila. Věřil jsem jí a svěřil jí péči o mou malou sestru, i když to bylo docela dost naivní rozhodnutí.
Opravdu jsem si ji oblíbil a ona využije první příležitosti k tomu, aby ujela s mým autem a nějakým chlapem co nejdále ode mě. Určitě to byl její záměr. Proč bych měl jezdit za někým, kdo o moji pozornost nestojí, tak jsem začal brzdit, abych zpomalil a otočil směr jízdy.

Z pohledu Kathrin:
,,Konečně jsi tu Luka... "odložila jsem mapu a všimla si, kdo vedle mě sedí. Byl to neuvěřitelný pocit, nemohla jsem se nadechnout. Z mých očí se spouštěly slané kapky, slzy štěstí. Bylo to, jako by mi ze srdce spadl veliký kámen. Ignorovala jsem fakt, že Dylan řídí. Přitiskla jsem svou hlavu na jeho rameno a pevně ho uchopila okolo pasu. Jeho reakce však byla nepředvídatelná. Škubl sebou a s mýma rukama prudce trhl pryč.
,,Chceš žít?" zeptal se a jeho kamenný výraz se nezměnil, ani neškubl koutkem úst... nic.
Mlčela jsem, protože jsem nevěděla co říct, napadlo mě, že si dělá legraci, ale nevypadal tak. Vůbec jsem nevěděla, co myslí. Zkameněla jsem, byla jsem zmatená, co to na mě zkouší.
,,Jsem ráda, že tě mám konečně u sebe po tom všem, strašně jsi mi chyběl", neměla jsem v plánu vylévat mu svoje city, ale přišlo to nějak samo.
,,Mlč!" lekla jsem se, jeho křiku a rázného tónu hlasu. Zmáčkl mi stehno a já vyjela.
Pořád jsem nemohla věřit, že to myslí vážně.
,,No tak Dyle" pronesla jsem s úsměvem, který se ale po chvíli zkřivil. Neboť jeho stisk stále sílil a už mě to začínalo bolet.
,, Prosím zlato" žadonila jsem, ale on byl jako smyslů zbavený. Snad nemůže mít tak velkou sílu, povídala jsem si pro sebe, bolest se mě naprosto zmocnila. Co holka proti klukovi zmůže, když je třikrát silnější než ona.
Z posledních sil jsem svým ukazováčkem stačila bod za jeho uchem. Tento obranný chvat mě paradoxně naučil sám Dylan, abych se dokázala ubránit nebo spíš získat čas na útěk. Jeho metoda zafungovala, zřejmě jsem to provedla správně. Vykolejila jsem ho a on na okamžik nade mnou ztratil kontrolu. Škubl volantem tak prudce, že jsem ani nestihla zaregistrovat, co se stalo.

Z pohledu Lukase:
Když jsem zastavoval, uslyšel jsem ránu. Jejich auto nabralo nečekaný směr.
V tu ránu mi bylo jedno, jestli ode mě chtěla utéct. Doufám, že je v pořádku. Na nic jsem nečekal a běžel za ni, jak nejrychleji jsem mohl. Nedomyslel jsem však, co by mi mohl udělat ten kluk.

Tak je tu další kapitola...po roce 😶😁
Nevím, zda to vůbec ještě někdo čtěte, pokud ano a máte zájem o další díl, dejte vědět ❤️
Dekuju za přečtení 🐾