Přede mnou stál v celé své kráse Nick. Kluk, kterého jsem nechala samotného v děcáku a utekla za Dylanem, ostatně on mi dříve udělal skoro totéž, takže si nemáme co vyčítat. Z jeho vlasů se linula krásná vůně, která mě dostávala do rozpaků a jeho oči mě přímo lákaly k němu blíž.
„Co tu děláš?" zakřičel mi do ucha, abych ho přes všechen hluk slyšela.
„Já vlastně ani nevím" odpověděla jsem stejně hlasitě, jako předtím Nick a pokrčila rameny.
„Nechceš jít někam mimo tenhle rámus trhající uši?" zeptal se tentokrát tišeji, ale já ho i přesto slyšela. Kývla jsem hlavou na znamení souhlasu a následovala ho. Konečně jsme došli na místo klidu k menší, dřevěné lavičce uprostřed parku.
„Chyběla jsi mi Kathrin" z jeho úst vycházela slova lahodící mému uchu, ale i přesto jsem mlčela a čekala, co dál mi poví hezkého.
„Adoptovala si mě jedna moc hodná rodina a napadlo mě, jestli by jsi nechtěla jít se mnou" jen, co tuto větu dopověděl, zatajil se mi dech.
„Jako, že bych bydlela s vámi? To nejde" zašeptala jsem vyděšeně.
„Proč by to nešlo?" jeho zmatený výraz mluvil za vše.
„Protože je to tvá rodina a já...já mám..." na malou chvíli se má slova zadrhla a já přemýšlela, kdo tu pro mě bude, když se něco stane, protože jsem věděla, že Marcus tím člověkem není.
„No...koho máš?" z jeho hlasu znělo nadšení, poznal že vyhrál.
„Tak spolu utečeme, někam daleko" jeho nabídka se zdála lákavá, ale co bude s Dylanem? Nemůžu ho nechat tam kde je, i když nemám zdání, kde se teď nachází, jen ta myšlenka, že jsem se nepokusila ho najít by mi nedala spát.
„Nicolasi, já nemůžu." můj hlas poklesl sklamáním, ale něco mi říkalo, že jsem udělala správně.
„Nemůžeš nebo nechceš? To jsou totiž dvě úplně odlišná slova Kathrin" už zněl trochu naštvaně a ve mně se začínal probouzet strach.
„Nemůžu, musím najít Dylana a pustím se do toho co nejdřív" v mém hlase se znovu objevilo odhodlání, ale to se Nickovi nelíbilo.
„Já vyžaduju, aby jsi šla se mnou Kathrin a když já něco chci, tak to tak bude, rozumíš?!" strachy jsem přikývla na souhlas, ale uvnitř jsem to cítila zcela jinak, bohužel mé tělo nesebralo tolik odvahy, aby se mu mohlo postavit.
Nick mě popadl za ruku a táhl pryč k autu stojícímu opodál.
„Co to děláš, vždyť ty nemůžeš řídit" tentokrát jsem se musela ozvat.
„Já ne, ale on ano" ukázal na mladého muže sedícího na sedadle řidiče.
„Dělej, nastup si" jeho hlas se začal zesilovat a přišel mi hrubší než předtím, ale to bylo nejspíš jen vyděšením a částečným vyčerpáním. Nevnímala jsem, kam jedeme, celou cestu jsem mlčela, což je u mě dost neobvyklé. Zdálo se mi, jako by má víčka vážila víc než dobře najedený slon, a tak postupně padala dolů, až jsem se ocitila v říši zázraků.
„Dělej vzbuď jí!"
„Proč já? Na mě je naštvaná už dost" probudily mě dva hlasy hádající se o naprostou hloupost. Otevřela jsem oči a zahlédla starý dům s polorozpadlou střechou, zarostlý vysokou trávou a kopřivami.
„Co tu chcete dělat?" vydala jsem ze sebe v rychlosti první čtyři slova, která mě při pohledu na starobylou budovu napadla jako první.
„Tady teď budeme bydlet slečinko" ozval se muž jehož jméno mi zatím nebylo prozrazeno.
„To jste se teda moc nepředvedli pánové" pronesla jsem provokativně a chystala se vystoupit z auta.
„No neboj, máme pro tebe překvapení" odvětil Nick hrající si na gentlemana a podávající svou ruku, aby se mi lépe lezlo ven z onoho vozu.
Tak je tu další díl.
Líbí se vám?
Co si myslíte, že bude to překvapení?
Děkuju za přečtení. ❤
ČTEŠ
Vinna
Romance{ Druhý díl příběhu Nevinná } Princ si vzal princeznu a žili spolu šťastným životem, ale v téhle pohádce nic netrvá věčně, a tak i jednou veškerá pohoda, která ovládala jejich obydlí zmizí a nahradí ji strach a vůle získat své štěstí zpátky.
