Vinna

Zvládnu to

Čekala jsem, až se kluci vrátí a zatím si v hlavě rovnala myšlenky a dojmy, které mě tížily. V poslední době se odehrálo tak mnoho věcí,že ani nevím, jestli to vše nebyl jen nějaký hloupý sen. Konečně se mi podaří najít štěstí a oni mi ho v zápětí vezmou, kdybych věděla kdo ten čin spáchal, tak se s radostí okamžitě pomstím, ale netuším vůbec nic. Jsem jen malá bezmocná rybka plující v oceánu plném žraloků a dalších nebezpečných potvor. Kdybych tak mohla na malou chvíli spatřit Dylana, jen ho políbit a zjistit zda mu nic není, určitě mé malé sluníčko teď mučí. Začala jsem přemýšlet, jako nějaká sladká přísavka, která nenechá svého přítele ani dýchat a to mě zneklidňovalo.

Z houští se vynořil Nick, tentokrát už bez svého kamaráda, ale úplně sám také nebyl. Jeho pravá ruka pevně svírala uzdu Amrického klusáka. Schovala jsem se za stůl na terase a z dálky na Nicka křičela:,,Nevoď ho ke mně prosím".

,,Proč ne?" optal se vyděšeně a já jen ukázala gesto, které mu mělo nazačit, aby koně nechal u ohrady a sám přispěchal za mnou.

Poslechl mě a sedl si na židli zasunutou u stolu, pod kterým se schovávala má maličkost.

,,Nicku, já se koní bojím," přiznala jsem mu zahanbeně a zárověň lítostivě celou pravdu.

,,Bojíš se jich? Jak to? Přeci každý má rád koně, nebo mi chceš říct, že jsem celou tu dobu žil ve lži?" tak trochu se zasmál a vytáhl mě z podstolu.

,,Mám je ráda to ano, zbožňuji dokumenty o koních, ale takhle naživo...já...já mám z nich velký respekt," vykoktala jsem ze sebe myšlenku, která se v duchu zdála být rozumná, ale opak byl pravdou.

Nick pevně sevřel mou levou ruku a táhl mě blíž ke krásné klisně, která vypadala jako z nějaké pohádky, kdy princ najde princeznu a na svém oři si ji odveze do zámku za sedmero horami a sedmero řekami, ale tady nejsme v pohádce, napomenula jsem sama sebe a vydala se zpět do reality.

,,Prosím zkus to," vyzval mě k jízdě na tomto krásném zvířeti a já nečekaně kývla hlavou na souhlas. Pomohl mi vyhoupnout se do sedla a do rukou mi sevřel koženou uzdu.

,,Jmenuje se Hope," špitl směrem ke mně a já instinktivně udělala mírný pohyb vpřed, čímž jsem dala Hope znamení, aby se rozjela.

,,Užij si to," zakřičel za mnou tišeji a já si začala uvědomovat jak velkou hloupost mé bláznivé já udělalo, nikdy v životě jsem na koni neseděla a hned poprvé se vydám sama na jakousi projížďku? Další chyba v mém životě nalezena.

Docela mě překvapilo jak byla Hope hodná, cválala po široké louce a já začínala nabírat jistotu. Zastavila se u jakési jeskyně a nechtěla pokračovat dál.

,,Co se děje Hope?" vypadlo ze mě, jako bych čekala, že mi odpoví. Má jedna noha se zapřela do třmene a druhá se přehoupla k ní. Má ruka pomohla oboum nohám ze třmenů, já se předklonila a pravou nohu se pokusila přehodit přes Hopin zadek tak, abych ji nekopla. Což se mi povedlo a celkem neomaleně jsem dopadla na zem. Plná zvědavosti jsem napochodovala ke skále, odhodlaná podívat se dovnitř.

Rozhlédla jsem se na všechny strany, ale nikde nic, což mi bylo divné. Obrátila jsem se k východu a vracela se k Hope, když mé oči zahlédly papírek zastrčený pod težký kamenem, na kterém stálo: Pokud nechceš mít na svědomí Dylanovu smrt, vtať se k Marcusovi.

Tento vzkaz mě trochu zneklidnil, vše přestávalo dávat smysl. Jak mohl dotyčný vědět, že tudy pojedu nebo tu zastavím? Vše se zdálo více nejasné, než předtím, ale jak se říká, zdání klame.

Z pohledu Dylana:
,,Jediné co musíš udělat je zabít ji," tato věta mi zněla v uších již celý týden, slýchával jsem jí od té blondýnky, která mi každý den vpichovala jakousi látku do mých žil.

Tak je tu další díl, po delší době, ale je to kvůli tomu, že přemýšlím o tom, že bych přestala psát.
Líbí se vám tento díl?
Děkuju za přečtení. ♥