Vinna

Vzkaz

Vešla jsem do starého domu a všimla si obrazů, které visely na olivově zelených, starých stěnách. Zastavila jsem se u prázdného pokoje a vykřikla „Tenhle je můj," když už tu budu muset s nimi být, chci alespoň soukromý v pokoji.

Rozhodla jsem se doprohlédnout si zbytek této chatrče, protože kluci šli pro 'velkolepé překvapení'. Vydala jsem se na chodbu a zamířila rovnou ke dveřím, které mě lákaly nejvíce, protože se úplně lišily od ostatních. Zabrala jsem za kliku, ale ani trochu jsem s ní nepohla, proč mě to nenapadlo, pokáral mě hlas v mé hlavě a já se vydala hledat onen klíč, i když to bylo jako hledat jehlu v kupce sena, vůbec mě nenapadalo, kde začít. Jako první má maličkost vstoupila do kuchyně, kde prohledala všechny možné zásuvky a malé šuplíčky, ale klíč nikde. Když jsem zavítala znovu do chodby, teprve mě to napadlo. Rozeběhla jsem se k zamčeným dveřím a nadzvedla měkkou, šedou rohožku, kde se na mě leskl matně, šedý klíček. Dalším problémém se zdála být tma, která mě za dveřmi pohltila, ale to už nebyla zas taková překážka. Z obýváku jsem si půjčila sirky, kterými následně zapálila knot u bílé kokosové svíčky.

Krůček po krůčku jsem pomalu sestoupila dolů po starých, dřevěných schodech, které při každém mém kroku hlasitě zavrzaly. Dorazila jsem do úzké, dlouhé chodby, kterou se má zvědavost chystala prozkoumat. Nic tu není, namluvila jsem sama sobě. Vlatně ani nevím, co přesně hledám.

Mé nohy mě zavedly až k jakému si pokoji bez dveří, do kterého jsem okamžitě vstoupila. Na všem se leskl prach a pavučiny oblezlé pavouky. Přistoupila jsem blíž ke zdi, na které visel obraz s tématem podzimu. Zaujal mě, tak jako dáma s dvoumetrovým kloboukem na hlavě v davu plném lidí. Mé oči ho projely odshora dolů, když najednou si všimly malého papírku, zastrčeného za zdobeným, zlatým rámem samotného obrazu.

Neutíkej od něj, můj nepřítel je tvůj nepřítel, jen s jeho pomocí spatříš zase ty modrošedé oči, které by vydržely celý den pozorovat tvou krásnou tvář.

Tvůj však ty víš kdo

Jedním dechem jsem celý vzkaz přelouskala a nemohla uvěřit vlastním očím, které určitě klamaly. Asi jsem naivní, ale na stoprocent, tam onen vzkaz dal Dylan, což znamená, že tu byl, ale co tu dělal?

Radši jsem ten papírek přeložila, vložila do své hluboké kapsy u kalhot a vracela se zpátky nahoru. Má ruka opatrně zavřela dveře, aby neudělaly velký hluk prásknutím o futra. Klíč se vrátil na své místo a já také, vyšla jsem před starý barák skrývající ty nejtajnější tajemství, usadila se na schodech a své oči upřela na horizont a krásné skály, co se linuly před námi.

Z pohledu Marcuse:
Ta malá mrcha mi utekla, takže ji musím co nejdříve najít. Sama je strašně nebezpečná nebo ona vlastně moc ne, to spíš nepředvídatelnost a výbušnost jsou její největší zbraní, ale s tím si na mě nepřijde.

Z pohledu Dylana:
Seděl jsem v křesle a čekal na Kathrin, měl jsem to všechno promyšlené, ale zatím jen v hlavě.

„Řekni, nesnáším Kathrin," ozvalo se zpoza mě a mladá, štíhlá blondýnka mi do žíly vrazila injekční stříkačku s neznámou tekutinou.

Tak je tu další díl.
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení. ❤