(Ne)narozený

XX. Dobré ráno lásko

Yuki:

Blížila se zastávka na které jsme měli vystoupit, v ten moment jsem na něj pohlédla a usmála jsem se. Hned mu bylo jasné, že je na čase zvednout kotvy a prorvat se skrze hluk lidí v tramvají. Pevně mě chytil za ruku a pomohl mi vystoupit, pevně mě stiskl a pohlédl na mě. Jen jsem se usmívala a zasněně na něj koukala, po chvilce nějak znejistil jeho pohled a já si uvědomila, že musím vést já. Probrala jsem se ze svého transu a ukázala směrem k parčíku (ano jedná se o již zmíněný park, ve kterém se Yuki a Nao poznali :) ). V moment co jsme vkročili na pozemek parku jsem mu okamžitě začala vyprávět o Naokim, jak jsme se tady poznali, co jsme tady prožili a jak je pro mě moc důležitý. Ken celou tu dobu mlčel a jen na mě koukal, jen se kochal mým blbnutím a smíchem. Přestala jsem být totiž naprosto nervozní. Když mluvím o Naokim, tak jsem naprosto klidná, jako kdyby mi vždy spadl kámen ze srdce. Nevím čím to je, ale jsem za to opravdu moc ráda, doufám že ho brzy pozná osobně i on. Když jsem vyšli z parku, tak jsem nahodila jiné téma, o tom jak se má jeho mamka a tak podobně. Vypadá to, že je vše v pořádku, ale došlo mi, že se mu o tom moc mluvit nechce a každou chvilkou jsme se více a více blížili k mému domovu. Ani jsem si to neuvědomila a již jsme stáli před velkým panelákovým domem, nemeškala jsem a otevřela jsem vstupní dveře, poté naše pomalé, ale jisté kroky namířili k jednomu z dvou výtahů. Keny mě předběhl a stiskl tláčítko jako první no a já se jak jinak okamžitě nafoukla jako bublina, která by měla každou chvilkou bouchnout. Nejistě se na mě podíval a omluvně se pousmál. Povzdechla jsem si a přitáhla se k němu, bohužel nás vyrušil příjezd výtahu. Nastoupili jsme ruku v ruce a jeli do třetího patra, to jsem stiskla nečekaně já a měla jsem z toho velkou radost, no ano... pořád se chovám jako dosti velké dítě... Koukla jsem se mimo a on se začal smát, šťouchla jsem do něj ať s tím přestane a on si otřel potencionální slzu. Z ničeho nic výtah nahlásil číslo našeho patra, otevřely se dveře a my se z něj konečně dostali. Nemám ráda tak malé uzavřené místnosti, i když byl se mnou, tak jsem se necítila zrovna nejlépe. Opět jsem vytáhla klíče a otevřela dveře od našeho bytu a jistě jsem vešla a vyzvala ho dále, myslela jsem na to zda-li je uklizeno. A vím jistě že je, celý včerejší den jsem vypucovala snad každý kousek našeho bytu a tak by mělo být snad vše v naprostém pořádku. Usmála jsem se sama pro sebe a ukázala mu, kde co je. A hlavně místo kam si může odložit své věci - Můj pokoj ovšem. S úsměvem na tváři vešel do mého pokoje a jeho oči se ihned rozzářily v moment co zahlédly mou velkou postel plnou plyšáku. Rychlostí zvuku ze sebe strhnul mikinu, všechny věci hodil za sebe na zem a skočil přímou šipkou do mé postele, kde se rozvalil jako velký chlupatý hafan. Začala jsem se strašně moc smát až jsem se musela chytit za břicho a šla jsem pomalými kroky za ním. V náručí držel mou středně velkou milovanou plyšovou pandu s kterou takto spím každý večer, jen jsem si myslela, že tentokrát to bude jinak... že nebudu muset spát s pandou což se mi poštěstí jak to tak vypadá, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to panda nahradí MĚ?! Povzlykla jsem si a v ten moment jsem už ležela na místě, kde byla před necelou minutou panda. Vykulila jsem očiska a pohleděla na jeho polospící obličej. Přitiskl mě k sobě ještě více a já začala zavírat oči také. To jsem tak moc unavená? Nebo to bude něčím jiným ? Poslední otázky které se mi honily hlavou než jsem plně odpadla do říše snů s mým milovaným.

Naoki:

Z hlubokého spánku jsem slyšel jen menši hluk, který se nacházel pravděpodobně za dveřmi mého pokoje, asi se Kaoru a mamka dohadují nad obědem... To byl můj pocit, že se nacházím v mém skromném pokojíku z dlouhého spánku s pocitem že je celá má rodina opět doma pohromadě. Ale v moment co jsem otevřel oči jsem zjistil jaká je skutečnost a kde se to vlastně nacházím. Už dle pachu mi to bylo jasné, jsem v nemocničním pokoji, na ten zápach z mého dětství do smrti nezapomenu. Až po menší chvilce jsem dokázal pořádně otevřít oči a začal jsem nejistě pohybovat rukou po posteli, když jsem narazil na další ruku, která nepatřila mě. Opatrně jsem se posadil a pohlédl na spící osobu vedle mě, která seděla na židli vedle postele, kde jsem ležel a půlka jeho těla bezvládně spala těsně u mě držíc mou peřinu. Pousmál jsem se a v duchu se i lehce zamračil. Pohladil jsem ho jemně po vlasech, když sebou najednou trhl tak moc, že jsem málem spadl z postele. Můj drahý přítel na mě nevěřícně pohlédl, tlumeně vyslovil mé jméno a spustil se menší vodopád slz. Křikl na sestru ať dojde pro doktora a ihned mě opatrně objal. Já jen nechápavě koukal na nechutné bílé stěny nemocničního pokoje a snažil se soustředit na teplý Renův dech na mém rameni. Třásl se i když se snažil o opak, bylo mi ihned jasné, že tady nejsem asi kvůli selhání mého imunitního systému jak tomu vždycky je. Až po nějaké chvilce jsem si uvědomil, že mě neskutečně bolí hlava a pravý bok... no v podstatě se celé mé tělo nacházelo v příšerných bolestech a snažil jsem se držet kvůli Renovi. Podíval jsem se na dveře skrz kterých se vyřítili tři doktoři a dvě postarší sestřičky. Rena okamžitě vyhodili a začali mě prohlížet, trošku mi krvácel bok u které vyměnili okamžitě obvaz. Sestřička na mě pohlédla se slovy:

"Vypadalo to, že už se nikdy neprobereš, ale ten chlapec věděl, že se probereš a že to přežiješ a vskutku jsi na živu."

Nechápavě jsem na ni pohlédl, naprosto přešla mou nechápavou tvář a čekala na příkazy hlavního doktora, který vypadal dost šťastně. Všechny přiměl k odchodu a on jediný tam se mnou zůstal. Přitáhl si k mé posteli židli, na kterou se klidně posadil držíc nějaké dokumenty v rukách. A je to tady, konečně se dozvím co mi je, co se stalo a proč jsem právě teď tady. Letmo jsme se na něj usmál, opravdu mě všechno bolelo a na úsměv jsem neměl ani pomyšlení. Doktor si odkašlal a začal s vysvětlováním, mluvil tak jak na mě mluvili když jsem byl malý. V té době jsem jim rozuměl snad každé druhé slovo, ale dnes jsem rozuměl snad všemu, poté si promnul oči a lajcky mi vysvětlit co se vlastně stalo. Srazil mě kamion, nechápavě jsem na něj koukal, jak jsem to krucinál mohl přežít? Rovnou jsem se ho takto zeptal, on jen sklonil pohled nakonec pohlédl na mě se slovy: "To bych také rád věděl...Ale můžeme být přec jen rádi, že jsi to přežil!" Usmál se, ale nakonec nejsem tak plně v pořádku. Dost se mi tak jaksi podrtil pravý bok, ale nedá se říct že by to bylo až smrtelně vážné, jen si pár měsíců užiju vozík. Jinak zlomených pár žeber, menší otřes mozku, pomláceniny snad všude, zlomená levá ruka. A týdenní komat od chvíle nehody s pomyšlením na Rena jsem se sám vyděsil. Doktor se omluvil, že už musí odejít za další prací, ale kdybych cokoliv potřeboval tak se nemám bát na něj obrátit. Poděkoval jsem a rozloučil se, hned poté jsem začal pátrat v mysli, jak se to vůbec stalo. Šel jsem kvůli něčemu za Renem, pršelo, dívka, světla, Renův řev a houkání. To je jediné na co pamatuji, ale rozhodně vím, že to byla moje vina, zakopl jsem a spadl přímo pod náklaďák, který to díky bohu dobře vychytal a nerozmačkal mě na placku. Z přemýšlení mě vyrušilo zaklepání, tak jsem pohlédl směrem ke dveřím ze kterých se vyřítil Ren s ubrečeným obličejem. Chytil mě za ruce, usmál se na mě a sklonil pohled. Byl unavený, měl dost velké kruhy pod očima... jak dlouho asi nespal? Když nepočítám moment, kdy jsem se vzbudil já... Je o něco hubenější a to se jedná jen o jeden týden, k tomu všemu oči zarudlé a prokrvené rudými žilkami od pláče, vlasy narychlo sčesané a přitom v jeho očích náznak neskonalé úlevy a štěstí. Chytil jsem ho za bradu a zvedl jeho pohled tak aby se mi díval přímo fo očí, usmál jsem se a dal mu opatrně letmou pusu a pořádně jsem ho objal. V moment kdy stiskl silněji má záda mi stékla slza po tváři, cítil jsem to... cítil jsem jak moc se o mě bál... Tak moc mě to mrzí, chtěl jsem mu to tak moc říct, ale nezmohl jsem se ani na jedinou hlásku. Byl jsem tak moc unavený, prospal jsem sice sedm dní v kuse, ale pořád jsem k smrti unavený a i Ren je. Udělal jsem mu místo u mě, bez nejmenšího náznaku na námitku mou nabídku přijal, vlezl si ke mě, přitiskl si mě k sobe a zakryl nás. Koukal na mě, cítil jsem jak se na mě dívá, vždycky to cítím, když spolu i jen tak ležíme. Hladil mě po vlasech jako vždy a já se začal odebírat ke spánku a i když jsem věděl, že on spát nebude, tak jsem nechtěně usnul.

Ren: 

Pořád tomu nemůžu uvěřit. On se opravdu probral, jsem tak šťastný, snad nikdy v mém životě jsem se takhle nebál. Jen pomyšlení na to, že bych o něj měl přijít mě zabíjí! Právě teď jsem na cestě domů, hned jak Nao usnul, jsem odtama vypadl. Slíbil jsem to doktorovi, musím se dát i já sám dohromady abych byl k něčemu užitečný. Hlavně to právě teď chce pořádnou sprchu, dobrou večeři a mou postel. Než se zítra Nao probudí, tak tam budu. S velkým úsměvem na tváři jen a jen pro něj. Dnes nebyl čas na slova, ale doufám, že zítra už bude. Musím mu říct jak moc ho miluji, musím... 

-Hahaha opět jsem zpět s novou kapitolou (Ne)narozeného, doufám že se Vám líbila :) Chtěla jsem se k tomu dostat už dříve, ale buď nebyl čas nebo jsem byla dost líná T^T -Naki