The Walking Dead | The Beginning

Kapitola 13. Modrá památka

,,Hej!! Počkejte!" volala jsem za nimi. Oni se ale nezastavili. Musela jsem přeskočit na druhou střechu domu, protože u toho, kde se teď nacházím bylo moc mrtváků, než abych to riskla a slezla po požárním žebříku. ,,Tak jo..." nadechla jsem se a přeskočila na vedlejší střechu. A pak ještě na další střechu. Na té poslední jsem se opatrně pověsila na okap a pustila se. Dopadla jsem na balkón, vyrazila jsem skleněné dveře a seběhla po schodech dolů. Mrtváci byli namačkaní u jednoho domu, tak jsem se rychle dala za skupinou. Chvíli jsem ji nemohla najít, ale pak jsem ji objevila oddechovat v jedné boční uličce. Nic jsem neřekla jen jsem se k nim přidala, stejně by můj návrat nějak neoslavovali. ,,Ty zasranej kreténe!" popadl Frank svého syna pod krkem. Alexis nic nedělala. ,,Co sis myslel?! Kvůli tebe jsme málem všichni chcípli!" křičel na něj a držel ho za límec bundy. ,,B-byla to n-nehoda." bránil se Mark. Frank ho pustil. Mark se na něj díval s čirým strachem ve tváři a když už otvíral pusu, že zase něco řekne, Frank mu takovou vrazil, že Mark spadl na zem. Kopal do něj, ale Alexis nic nedělala, jen se na ně koukala s výrazem, který říkal, že si to Mark zaslouží. Já se na to nemohla dívat. Zakročila jsem. ,,Přestaň!" vstoupila jsem mezi ně. ,,Nech už toho!" chtěla jsem ho rukou od Marka odstrčil, ale Frank mi udělil tvrdou ránu do obličeje a já sebou taky plácka na zem vedle Marka. Byla tak silná, že se mi vhnali slzy do očí a už jsem nic nepodnikla. Frank naštěstí přestal Marka kopat. On i Alexis se vydali dál a já pomohla Markovy na nohy. ,,Děkuji." koukl na mě. Jen jsem kývla a podepřela ho, aby mohl jít, protože na svých by se neunesl.
...
Šli jsme už nějakou tu chvíli lesem a nikdo se neodvážil promluvit. O auto jsme přišli a domů to je 90 kiláků. Už se sešeřovalo. ,,Rozděláme tábor." přikázal Frank. Položila jsem Marka na pařes a šla založit oheň.
...
Alexis natáhla kolem našeho tábořiště provaz a navázala na něj pár prázdných plechovek, co jsme našli kolem, když se k nám dostanou mrtváci, vzbudí nás ten rachod. Na ohni jsme si ohřáli konzervy, co jsem si zabalila sebou a uložili se ke spánku na vlhké a studené zemi, aniž by někdo promluvil.
...
Během noci mě několikrát vzbudili mrtváci, kteří zavítali k našemu alarmu, takže jsem se moc nevyspala. Vstali jsme časně a hned vyrazili na cestu. Mark se sotva plahočil daleko za námi, ale Frank nekompromisně přidával na tempu. Díky bohu jsme narazili na auto s benzínem, nebylo ho moc, ale mělo by to stačit na cestu domů. Jeli jsme mlčky. Mark se stále tiskl ke sklu a držel si pohmožděnou ruku. A mě se na místě, kde mě Frank uhodil, udělala ošklivá modřina. Těšila jsem se domů jako ještě nikdy, až konečně nebudu muset být v jednom autě s tímhle blbcem, co klidně zbije vlastního syna a touhle ženou, která se jen dívala a nic neudělala.
...
Dojeli jsme. Před námi se objevila první dřevěná věž našeho města. Bylo tak kolem pěti odpoledne druhého dne od začátku výpravy, když jsme byli konečně doma. Sotva jsme vystoupili z auta, už se ke mě hnal Mike. ,,Elli!" obejmul mě vší silou. ,,Já se tak bál. Co to máš s obličejem?" prohlížel si mou modřinu. ,,Nic." odpověděla jsem rychle a ještě ho obejmula. ,,Nic mi není."