The Walking Dead | The Beginning

Kapitola 3. Les, kam se jen podíváš

,,Odpusť mi Elli. Miluju tě." Mike odvrátil pohled a já zavřela oči. Rozletěli se dveře. Mike sklonil pistoli a oba jsme zvedli zrak. Ozývala se střelba, ale přes oslňující světlo baterek jsme nic neviděli. Střelba utichla. Všichni mrtváci byli mrtví. Ze světla se vynořila postava muže. ,,Svažte je." muž vydal pokyn a jak řekl, tak se stalo. Já se moc nebranila, ale Mike za vzdorování dostal do břicha.
...
Vyšli jsme ven, už se stmívalo, naložili nás na korbu auta a zavázali nám oči. Vyjeli jsme. Po cestě jsem slyšela pár mrtváků. Najeli jsme na nějaký vymol a šátek mi spadl, byli jsme už za městem na cestě podel lesa. Kdysi jsme tou cestou jeli s adoptivními rodiči na dovolenou k moři. Zabočili jsme do lesa, už jsme nejeli po asfaltce, ale lesní cestou. Jeli jsme ještě tak půl hodiny a dojeli jsme na mýtinu. Stála tam vysoká zeď a několik lidí ji nejspíš opravovalo. Vjeli jsme dovnitř velkou branou, zastavili a Mika odvedli pryč. ,,Hej kam ho vedete!? Miku!!" ,,Elli? Bude to v pohodě, neboj!" měl na očích šátek, a tak volal trochu špatným směrem. Někdo mi přes hlavu přetáhl pytel a odnášel mě pryč.
...
Byla jsem ve velmi tmavé místnosti. Byla tak tmavá, že jsem si neviděla na špičku nosu. Slyšela jsem za dveřma hlasy. ,,Dvě minuty." Dveře se otevřeli a vešel Mike. Měl na obličeji modřiny a vypadal celkově velmi hrozně. ,,Poslouchej mě, tady je zbraň, když to bude nutné použij ji, ale jen tehdy. Zásobník je plný, tady ji odjistíš, střílej se zadrženým dechem. Teď tě pošlou pryč do lesa, musíš najít cestu zpátky. Ty to zvládneš. Zůstaň neviditelná. Mám tě rád." ,,Čas vypršel" muž chytl Mika za rameno a pokynul mu, aby šel. ,,Zvládneš to." Mike se na mě ještě koukl a odešel.
...
Za chvíli se ten muž vrátil a odvedl mě ven. Vyšli jsme na vzduch, byla vcelku zima a svítalo. Chytil mě pod pažemi a přehodil do korby auta. Na korbě jsem nebyla sama, bylo tam dalších osm dětí. Byli různě staré, nejstaršímu klukovi mohlo být tak šestnáct. Jeli jsme dlouho lesem a jinudy, než jsme přijeli...super. Za tu dobu vysadili tři, dva kluky a holku.
...
Pak vysadili mě. Pán mě sundal z korby a než jsem se stačila vzpamatovat, odjeli. Chvíli jsem se koukala za odjíždějícím autem a pak jsem se rozhlédla, byla jsem sama, žádní mrtváci. Začala jsem si prohlížet obsah batohu, který mi ten chlap hodil k nohám. Byla tam flaška s vodou, paštika, nůž a krabička s třema sirkama. Nic moc no. Ještě jsem se rozhlédla a vydala se tím směrem, kterým jsme přijeli.
...
Po nějaké době, už ale nebyla stopa tak viditelná, až zmizela úplně. Zkoušela jsem najít nějakou věc, která by mi byla povědomá, ale bez úspěchu. Tak jsem prostě šla rovně.
...
Zaslechla jsem křik. Běžela jsem tím směrem za ním. Stálá jsem před kopcem, přes který mě z druhé strany nešlo vidět a přemýšlela nad tím, co mi řekl Mike. ,,Zůstaň neviditelná." opakovala jsem si. Vyšphala jsem se nahoru, tak, aby mě nešlo vidět. Byla tam holka, co vysadili přede mnou. Držela se větve a po ní se natahoval mrtvák. Nejspíš vylezla na strom a doufala že spatří kemp. A spadla. Začla jsem tedy vytahovat zbraň že ji pomůžu, ale větev se zlomila a děvče spadlo přímo do spárů mrtváka. Odvrátila jsem pohled a sklouzla dolů z kopce. Už jsem nic udělat nemohla.
...
Něco zašustilo. Nejspíš mrtvák. Napjatě jsem couvala a koukala, jestli se někdo nevynoří z poza stromu. Zapomněla jsem na záda, do někoho jsem narazila, naštěstí to byl kluk, co ho vyložili asi až po mě. Vylekala jsem se a vykřikla. ,,PŠŠŠŠŠ!!!" okřikl mě ten kluk. Chvíli jen poslouchal a pak řekl ,,Jsem Jonah" ,,Elli" odpověděla jsem ještě trochu roztřesený hlasem. ,,Jsi tu nová že?" zeptal se a já ani neodpověděla, protože se tvářil, že odpověď moc dobře zná. ,,Vůbec nechápu proč tu jsem." podotkla jsem naštvaně. ,,Byl to Billův nápad. Říká, že je to výcvik." pokračovali jsme v chůzi a já dál poslouchala. ,,Bill je ten co vás přivezl, vede celý kemp. Tímhle musí projít každé dítě z kempu aspoň jednou. Jde o to dostat se živý zpět." ,, Po kolikáté jsi tu ty?" zeptala jsem se Jonaha. ,,Taky po prvé jako ty, ale s tátou jsme byli před pár dny v Atlantě, tam je to horší než tady." Tenhle způsob ,,výcviku" mi přišel strašný. Ovšem cítila jsem se s Jonahem mnohem bezpečněji.
...
Ušli jsme už pěkný kus cesty, Jonah vypadal že ví, kde jde a já se ho na to ani neptala, důvěřovala jsem mu. Najednou jsme se zastavili. Měli jsme dobrý důvod, před námi se potácelo celkem dost mrtváků a další jim byli hned v patách. ,,Potřebuju jednoho nalákat sem. Třeba tam toho." Jonah ukázal na mrtváka, co byl oddělen od skupiny a přitom koukal na mě. ,,Cože!? Proč!?" koukala jsem na něj a byla plně rozhodnutá, že ať mám udělat cokoli, tak to neudělám. Ale stejně mi nic jiného jiného nezbylo. Potichu jsme se k němu přibližovali. Jonah zezadu a já ze strany. Jonah mi dal signál a já vyšla ze křoví. Mrtvák si mě samozřejmě všiml a už se po mě natahoval. Jonah po něm skočil a zabodl mu nůž do hlavy. Koukala jsem nato jak spadlá z višně, ale to ještě nebylo vše. Rozřízl tomu mrtvákovi břicho a začal se tím potírat. No malém jsem se pozvracela. ,,Když páchneš jako oni nechaj tě být. Pojď sem." kývnul hlavou. Já šla, ale s velkou neochotou. Začal mě tím taky potírat. Byli jsme celý od hnusu uprostřed ničeho, horší to být nemůže... Jo může, měli jsme namířeno přímo mezi ty mrtváky. K mému velkému překvapení si nás opravdu nevšímali. Ozval se křik. ,,Nevšímej si toho a pokračuj za mnou." zašeptal Jonah. Z lesa vyběhla asi tak stará holka, jako já. Mrtváci se pustili za ní a my měli volnou cestu. Kdyby jsme ji začali zachraňovat, zemřeli by jsme tam všichni. Vešli jsme do další skupiny mrtváků, tentokrát větší. Přestala jsem si hlídat Jonaha a oddělila se od něj. Uviděla jsem volnou cestu do bezpečí. Šla jsem co nejvíce v klidu, ale mrtváci kolem si mě začali nějak moc všímat. ,,Přestalo to účinkovat." problesklo mi hlavou. Začala jsem panikařit. Vrazila jsem do jednoho mrtváka a ten mě povalil na zem. Snažila jsem se bránit, ale byl moc silný. Jonah mě zachránil, ale byli jsme prozrazení. ,,Běž rovně, doběhneš ke zdi, pak ji musíš obejít a dojdeš k hlavní bráně. O mě se neboj sejdem se v kempu." probíjel se zkrz a já zaváhala ale rozběhla jsem co mi nohy stačili.
...
Plakala jsem, myslela jsem že dopadne jako Tommy. Zeď nikde. Uviděla jsem osamělého mrtváka a najivně si myslela, že když se tím zase pomažu, budu před nimi v bezpečí. No alespoň pocitově. Cestou jsem ještě na pár mrtváků narazila, ale už mi nedělalo takový problém je zneškodnit.
...
Něco jsem uviděla, je to konec lesa? Rozběhla jsem se a opravdu, vyběhla z lesa. Byl už večer, ale i tak bylo venku víc viditelno. Ocitla jsem se na lesní cestě a na dohled byla vysoká zeď. Takhle šťastná a zároveň vyčerpaná jsem ještě snad nebyla. Jako by se ve mě něco zlomilo. Byla jsem hrozně naštvaná na toho chlapa Billa a vůbec jsem nevnímala strach ani nic jiného. S velice vážným výrazem jsem kráčela přímo k hlavní bráně. Hlídka už si mě všimla a začla otevírat bránu. Ještě jsem vyřídila posledního mrtváka co oxidoval u brány a vešla dovnitř.
...
Mike mluvil nejspíš s tím hajzlem Billem. ,,Přece tu nebudeme jen tak sedět, musíme je hledat!!!" Billův zrak se upřel na mě a Mike se taky otočil. Rozběhl se ke mě a se vší silou mě obejmul. ,,Myslel jsem, že jsem tě stratil." zašeptal mi do ucha. V tu chvíli jsem se Mikovy vyčekpáním zhroutila do náruče. Bill už jen povýšeně prohodil. ,,Letos je slabý ročník."

Taaak fajn, je tu další delší kapitola a já se obávám, že takhle budou dlouhé i ty ostatní. :) Pokud se vám příběh líbí zanechte like a za pár dnů bude další kapitolka. :)