The Walking Dead | The Beginning

Kapitola 23. Slzy a hněv

Nevěřícně jsem hleděla na ten papír. Nechala jsem si po tváři stékat slzy. Kate odešla? Kam? Proč? Ty otázky se mi zabodávaly do mysli, jako nože. Vyběhla jsem ven z chaty a bezmocně se rozhlížela kolem. Moře, molo a les. ,,Kate!!!" křičela jsem, ale ostrý severní vítr mé výkřiky pohltil. Jsem sama, nemám nikoho. Propukla jsem v zoufalý pláč, tak jsem se bála, že jednou zůstanu úplně sama a teď se to stalo. Rozběhla jsem se na molo, na konci jsem se zastavila, ale měla jsem chuť skočit do moře. Sesunula jsem se a plakala. Cítila jsem, jak mě svět kolem svírá, jak je nebezpečný. ,,Proč? Kate, proč?" vzlykala jsem. Byli oba moje rodina, opustila mě. Smutek v mém srdci vystřídal hněv. ,,Grrrrh." za mnou se na molo doplahočil mrtvák. Slzy mi po tváři stále tekly, ale byly to slzy horké jako můj hněv. Vstala jsem a skopla jsem mrtváka na molo. Zabila jsem ho, ale i když byl už mrtvý, stále jsem do něj zabodával nůž. Nakonec jsem ho skopla do moře a šla do chatky.
...
Zjistila jsem, že si Kate nezapomněla zabalit. Vzala si všechny zbývající konzervy, nic mi nenechala. Hledala jsem lékárničku, abych si konečně ošetřila zranění na boku, ale všechno bylo pryč. Rána pálila a stále krvácela. Nechci tu zůstat, musím pryč a nejen kvůli Kate, ale Bill se nebezpečně přiblížil sem a jeho návrat není vyloučen. Proto jsem si zašla na půdu pro můj batoh, ten mi tu Kate aspoň nechala a bez dlouhého loučení a zdržování jsem odešla. Než jsem vešla do borovicového lesa, severní vítr od moře mi vál do zad slyšela jsem, jak loďka narazí do mola.
...
Les byl tichý. Zkoušela jsem najít svůj luk, ale marně, z toho úprku si vůbec nepamatuji, kudy jsem běžela. Šlo se mi těžko, i když jsem měla jen málo věcí, tížila mě skutečnost, že jsem teď na vše sama a taky pálení v mém boku mi cestu dost stěžovalo. Neměla jsem namířeno do Savannah, nýbrž na druhou stranu. Nemám mapu, tak ani nevím kam jdu. Jdu tam, kde se mi zachce, najdu si něco bezpečného a zkusím přečkat zbytek zimy. Naštěstí sníh už taje a noci nejsou tak chladné, pomalu se do Georgie krade jaro.
...
Chodím jako tělo bez duše po cestách a nezajímají mě věci, jako jídlo, nebo náboje. Bok se hojí pod provizorními obvazy, naštěstí jsem se vyhnula infekci. Na mrtváky používám nůž, čím dál od města jsem, tím je méně mrtváků, což mi vyhovuje. Po Kate jsem pátrala jen chvilku, nemá to smysl, sama mi řekla, že to nemám ani zkoušet. Co mi dělá starosti je Bill. Kate do dopisu napsala: 'Když budeme rozdělené, tak jedna z nás bude mít od Billa pokoj.' měla pravdu, ona má pokoj. Drží se mé stopy a očividně neví, že se mnou Kate už není. Teď se schovávám v malém městečku u Savannah. Bill tudy projíždí co dva dny, zkoušela jsem nastražit falešné stopy, ale pořád se motá kolem mě. Stracím nadějí žít. Tomuhle se ale nedá říkat život, přežívám, utíkám, schovávám se. Mike mi chybí každým dnem víc a víc a to, že nevím, jestli je Kate a Harry vůbec naživu mě zabíjí. Neuvažuju o konci, o ukončení mého trápení, i když by to bylo mnohem lehčí. Já chci žít, chci se Billovy pomstít a chci mít zpět svododu. A nechci Billovy ulehčit práci, on mě chce najít a zabít a já doufám, že mě někdy najde a já ho budu moct zneškodnit. Teď ale není správný čas. Vydám se zase na cestu a zkusím něco se sebou udělat, najít si skupinu, nebo aspoň místo k žití, ten obchod s domácími potřebami mi už leze na nervy.