William 18-letý kluk, který v životě nepoznal lásku a nikdy nikoho nemiloval. Naopak Mary 18-letá holka, která lásku moc dobře zná a také milovala, ale láska ji zradila. Co se stane když se tihle dva potkají? Změní jim to jejich dosavadní život? A z...
„Ehm..., Wille, říkal si, že tě mám odvést domů a ne na nějaký zámek" řekla jsem, když jsem uviděla vilu Andersonových. A říkám vám, že ta vila byla snad ještě větší než samotný Buckinghamský palác. No dobře možná jsem to trochu přehnala, ale ten dům byl prostě strašně obří.
„Mary, asi tě zklamu, ale tohle žádný zámek není" řekl Will a začal se smát. Pro něho to zřejmě něco jako zámek není, no bodejť by ne když tu od malička vyrůstal, ale pro mě jako obyčejnou holku z průměrné rodiny to zámek je. „Možná není, Wille, ale je to strašně velké oproti normálnímu domu." „To je pravda..., tahle vila je až moc velká" řekl Will a potichu si povzdechnul. Myslím, že nechtěl abych to slyšela, ale stalo stalo se. Zajímalo by mě co se mu stalo...
„Tak co, Wille, jdeme?" zeptala jsem se ho. „Jojo jasně" odpověděl a začal se belhat ke vchodu. „Počkej... nechceš pomoct?" zavolala jsem na něj. „Ne to je dobrý" odseknul nepříjemně. Co jsem řekla tak strašného? Urazila jsem snad jeho ego? Dotkla jsem se ho nějak? Nebo jsem ho snad naštvala?
Nad tímhle vším jsem přemýšlela až do té než jsme došli ke dveřím, kde mě z přemýšlení vytrhnul rachot klíče v zámku, když Will otevíral dveře. Hned jak je otevřel, tak se mi naskytl pohled na úžasně vybavenou vstupní halu. Vypadalo to tam naprosto nádherně, všechno byla slazené do bíle a béžové. Díky tomu hala působila strašně útulně a vzdušně.
Z obdivování místnosti mě vyrušilo Willovo nadávání. Snažil se dostat i s berlemi do schodů. Hned mi bylo jasné, že se mu to nepovede, protože jsem s tím měla bohaté zkušenosti. Teda ne, že bych měla zlomenou nohu a potřebovala bych berle, ale na praxi jsme měli pár takových strašně samostatných pacientů, kteří si nenechali pomoct a chodili o berlích do schodů. No a musím říct, že to ve většině případů nedopadlo zrovna nejlíp.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Wille, počkej pomůžu ti" vyhrkla jsem a běžela jsem k němu. „Mary, nech mě já to zvládnu" řekl stejným tonem jako předtím. Tak to ne! Nenechám ho aby se tady přizabil! „Sakra, Wille, nevím o co ti jde..., ale já ti prostě pomůžu ať chceš nebo ne!" řekla jsem takovým tím hlasem, kterému se prostě neodporuje. Will chtěl sice odporovat, ale stačil jeden varovný pohled a hned zkrotnul jako beránek.
„Kde máš pokoj?" zeptala jsem se, když jsme vyšli všechny schody. „Třetí dveře zprava" odpověděl už o poznání milejším hlasem, což mě dost potěšilo. „No vidíš, že to nebolelo" řekla jsem, hned jak jsem Willa bezpečně dopravila k posteli. „Omlouvám se, princezno" vypadlo z něj, jakmile se posadil na postel.
