We need a miracle

25.kapitola

Marry's view

„Zůstaneš tu ještě?" zeptal se Will, který mě ještě pořád tisknul k sobě. „Ráda bych, ale musím být taky doma" zasmála jsem se mu do hrudníku a nasála jsem jeho vůni.

Voněl opravdu úžasně a já jsem začala přemýšlet jak mu ukrást nějaké tričko nebo košili, abych ho měla jako by u sebe.

Ano přiznávám, že jsem se stala závislou na Willovi Andersonovi. A sama se tomu divím, když si vzpomenu na naše první setkání...

Na to jak se choval, jako idiot a vyjel po mě, pak ta nehoda a nakonec paraxe zrovna na jeho pokoji. Tehdy vážně musela zasáhnout nějaká vyšší moc nebo sám osud... Kdo ví, co by bylo kdyby se nic z toho nestalo.

Nejspíš bychom oba šli svou cestou a já bych se možná ještě pořád trápila, tím co se stalo s Benem nebo...

Ach bože přemýšlím, jako bychom byli už dávno spolu... Ale nejsme a já mám takový zvláštní pocit, že bych chtěla...

Kruci! Tohle nejde nebo jde? Ale co kdyby? I když...

„Mary, princezno, nad čím přemýšíš?" brouknul mi Will do ucha. „Ale nad ničím" zalhala jsem. „Víš, že ti lhaní vůbec nejde" řekl a začal se smát. „Jak to myslíš?" zeptala jsem se. „Vždycky se nějak prozradíš" odpověděl. „Třeba se koušeš do rtu, uhýbáš pohledem nebo se ti zvětší zorničky.

Páni o tom jsem vůbec nevěděla. Docela mě to překvapuje... Ale co mě překvapuje víc je to, že si Will takových drobností vůbec všimnul.

„Překvapuješ mě, Wille" špitla jsem. „Jo to já sebe taky" zasmál se. „Jak to myslíš? "

Will's view

„Jak to myslíš?" zeptala se a já nevěděl, jak jí odpovědět nebo jsem spíš nenacházel správná slova, což bylo u mě víc než neobvyklé. Vždycky jsem měl spoustu argumentů, hlášek a frází, ale teď... Jakoby mi došly slova nebo spíš celá moje slovní zásoba. Připadal jsem si jako miminko, které ještě neumí mluvit, ale byly v tuhle chvíli slova vážně nutné? Když se dalo mluvit očima...

Nikdy jsem si nemyslel, že by se něco takového mohlo stát. Měl jsem za to, že nikdy nevybočím se svého "stereotypu", kterým bylo střídání holek, jako na běžícím páse. A teď?

Teď tu jsem s dívkou, která je mojí kamarádkou a kterou bych zase moc rád políbil, kdyby ji nezazvonil telefon...

„Ano, tati?" řekla hned jak si přiložila mobil k uchu. „Co?" „Jak?" „Kdy?" „Proč?"

„Ano, auto mám..." „Dobře hned tam budu." to byly poslední slova než se, bílá jako duch, vypařila z mého pokoje aniž by mi cokoliv řekla.

Byl jsem z jejího chování zmatený, ale jedno mi bylo jasné... něco se stalo! Jenže co a komu?

Tak Mončo 😄😂 ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám 🎂🎉 doufám, že budeš spokojená 😄😄😂😂😊😉💗💗