We need a miracle

26.kapitola

Mary's view

„Kde leží Katharina Summersová?!" vyhrkla jsem na sestřičku, která byla zrovna na příjmu a četla si časopis.

Když mě zaznamenala,  podívala se na mě a vyfoukla bublinu, která v zápětí praskla a já měla sto chutí ji něčím praštit!

Očividně si vůbec nevšimla, že je to pro mě životně důležité a jen se líně prohrabovala nějakými papíry, ale po chvíli se zastavila a  otevřela svoji užvýkanou pusu.

,,V jakém vztahu jste k pacientce?" zeptala se a znova přežvýkla, což mě, jindy naprosto klidnou osobu, nehoráznĕ vytočilo. „Jsem její dcera a teď mi konečně řekněte kde leží!" prskla jsem po ní.

Ano vím, že jsem to nejspíš přehnala, soudě dle jejího výrazu a toho, že jí ta žvýkačka málem vypadla z pusy. Jenže šlo o mojí maminku a já prostě byla v šoku a trošku nevrlá...

„Ehm... je to pokoj 212 na JIPCE, pavilón N" odpověděla ještě pořád šokována mojí reakcí. „Děkuji " řekla jsem a vydala jsem se k pavilonu N, který byl naštěstí hned vedle.

Rychle jsem vyběhla schody do patra kde se nacházela JIPKA a zazvonila jsem na malinký zvonek, který se nacházel u vchodu na oddělení.

„Prosím? " ozvalo se z malého mikrofonku nad ním. „Dobrý den, jdu za Katharinou Summersovou" řekla jsem, za chvíli se ozval pípavý zvuk a já mohla konečně vejít.

Když jsem vešla uviděla jsem tátu, jak sedí na jedné z židlí s hlavou v dlaních. Okamžitě jsem k němu přiběhla a silně jsem ho objala. Ze začátku byl zaskočený, ale pak mi obětí opětoval.

„Ahoj, zlatíčko" šeptnul a pohladil mě po vlasech. Na jeho hlase bylo znát, že brečel. „Ahoj, tati, půjdeme za ní?" zeptala jsem se a natahla jsem k němu ruku abych mu pohohla na nohy. „Půjdeme, ale musíme si obléct tohe" řekl a podal mi modrý plášť a návleky.

Rychle jsme se oblékli a vydali jsme se k pokoji 212. Předtím než jsme vešli nás ještě sestřička upozornila, že do pokoje smí jen dva a že nesmíme dělat hluk. S taťkou jsme pokývali hlavami, jakože rozumíme a vešli jsme dovnitř.

Mamka ležela na posteli a vypadala opravdu příšerně, její vlasy vypadaly prořídle a zplyhle, tváře měla propadlé, jakoby byla vyhublá, oči měla zavřené a zhluboka odechovala.

Taťka přešel k jednomu boku postele, chytil mamku za ruku, pohladil ji po vlasech a mluvil na ni, zatímco já jsem stála u nohou postele a dávala jsem volný průchod slzám, které si nějak našly cestu na povrch a nedaly se zastavit.

Taťka se mě pokoušel utišit, ale já nemohla přestat... Plakala jsem celou dobu co jsme byli u mamky i celou cestu domů. Taťka mě radši nechal, protože už věděl, že s tím nic neudělá. Nezkoušel už na mě ani mluvit jen mě doprovodil do pokoje a pak odešel.

Já jsem si lehla na postel a podívala jsem se na mobil kolik je hodin. Bylo ještě moc brzy na to abych šla spát a tak jsem si pustila film, zachumlala jsem se do mé oblíbené deky.

Ještě jsem se podívala na messenger jestli mi někdo nepsal a úplně jsem se zhrozila nad tím počtem zpráv. Psala mi Becka i Harry, ale nejvíc zpráv bylo od Willa a vlastně mě to ani nepřekvapilo, když jsem od něho utekla bez vysvětlení. Myslím, že mu dlužím vysvětlení, ale na to si bude muset počkat až zítra, protože na nějaké vysvětlování a omlouvání teď nemám silu ani náladu...

Ahooooj :3 tak máme tu další kapitolu a tahle kapitola je speciální😍😃😂 protože dneska má tahle "knížka" má dneska přesně rok ^-^ a já prostě nevím co víc k tomu říct... Všechno už jsem vám napsala na můj profil takže si to když tak přečtěte 😊😉
Mám tam i návrh na charakter ask... Takže otázky na Willa, Mary, Becku, Harry atd... do komentářů😉

A děkuji vám za všechno😊😍😍💗💗