We need a miracle

21.kapitola

Kapitola je věnována všem, kteří tohle ještě čtou a vydrželi tuhle dlouhou pauzu :) :3 ^-^

Mary's view

„Panebože, panebože co jsem to zase provedla?" říkala jsem si nahlas a pochodovala jsem po svém pokoji. „Kruci proč jsem ho políbila?" ptala jsem se sama sebe. Ne, že bych to nechtěla udělat... právě naopak! Chtěla jsem a jak! Ale teď se bojím, že jsem tím posrala celé naše přátelství. Taky mám strach z toho, že mě už nebude chtít vidět.

„I když mi ten polibek opětoval" napadlo mě. „Jenže co když se probudilo jeho staré já a to ho ovládlo?" „Ne to určitě ne!" „Změnil se!" „Vím to jde to na něm nepoznat!" říkala jsem si mezitím, co jsem zase pochodovala po pokoji. Upřímně se divím, že jsem do koberce nevyšlapala díru.

„Takže co teď?" zamyslela jsem se... Můžu mu něco poslat jako on mě, ale to by znamenalo vytahování informací z Harryho. No a vytahování informací z Harryho se rovná zvědavá Becka a to není zrovna dobré, protože ji o tomhle nechci říkat...

Ano je to moje nejlepší kamarádka, ale nemám v pánu ji o tom říct. Tedy alespoň do doby než to nějak vyřeším... Což bude trvat strašně dlouho, protože vůbec nevím, jak tohle vyřešit...

O pár dní později...

Všechno bylo tak jako před tím. No vlastně ne tak úplně... Pořád jsem to s Willem nevyřešila a upřímně cítila jsem se mizerně, dost mizerně. Z veselé a bezstarostné Mary se stala hromádka neštěstí... a nejhorší na tom všem bylo, že si toho všichni všimli. A když říkám všichni tak všichni, hlavně Becka, která se mi snažila pomoct tím, že mě chtěla vytáhnout na nějakou párty nebo ven. Jenže tímhle to akorát zhoršovala...

Chápu, že mi chtěla pomoct, ale ne takhle...! Tohle prostě nebylo to, co jsem potřebovala nebo spíš chtěla..? No ať už tak nebo tak... potřebovala jsem být sama! Hezky zalezlá u sebe v pokoji a v klidu a tichu přemýšlet...

A nad čím? Pořád nad jedním a tím samým..., ale bohužel jsem na nic nového nepřišla a tak jsem jen tak zírala do stropu. A to až do doby než mi zazvonil můj „chytrý" telefon, čímž mě upozornil na nově příchozí zprávu z Messengeru.

S povzdechem jsem se natáhla pro tu malou krabičku, abych se podívala, která dobrá duše mě zase otravuje... Čekala jsem, že to je Becka, která mě zase bude přemlouvat, abych s ní vyrazila na nějakou párty. Ale nebyla to ona... Byl to někdo od koho bych to zrovna teď nečekala. Obzvlášť ještě potom co se asi před týdnem stalo... A ano tušíte správně byl to Will.

Will: Ahoj, Mary, jen jsem se chtěl zeptat jestli počítáš zítra s tou rehabilitací...?

Mary: Ahoj, Wille, jasně, že s tím počítám...

Will: Dobře tak ve tři před nemocnicí

Mary: Jo dobře tak ve tři

Will: Ok tak zatím ahoj

Mary: Ahoj...

Tak po tomhle jsem se cítila ještě hůř... a byla jsem si čím dál tím víc jistější, že jsem to totálně posrala! A proč? Protože ten chat už nebyl takový jako před tím... žádná princezna, žádné hloupé poznámky, žádná provokace prostě nic.

Možná to přeháním, ale přijde mi to divné... před tím to bylo takové... jiné... A teď... teď je to takové nepřirozené a umělé... A kdo za to může? No jasně, že já! Kdybych ho nepolíbila, nemuselo to takhle být, ale já ho chtěla políbit! Už večer když jsme se dívali na The DUFF... jenže jsem se bála a když mě chtěl políbit on, tak jsem ho radši přetáhla polštářem.