change your ticket || zayn malik ✔️

(1.)

SIDNEY

Nikdo, ale absolutně nikdo nemá šílenější nápady, než moji rodiče.
Jakého normálního člověka taky napadne vyměnit si na celé prázdniny dům se známými, kteří bydlí přibližně 320 kilometrů daleko? Správně. Dům.

Zrovna, když jsem vidličkou namotávala sousto špaget, mamka spustila řeč o tom, jak bude pobyt v jiném městě skvělý. Brr, Bradford. Já raději Londýn. Osvětlený Londýn, který je vždycky plný lidí. Jednoznačně. Měla jsem tu přátelé, které jsem kvůli hloupým nápadům mých rodičů nehodlala opustit.

"Sidney, posloucháš mě vůbec?", zeptala se moje máma ublíženým tónem.

"Upřímně? Ne.", pokrčila jsem rameny. Zrovna jsem sama sobě naservírovala přednášku o tom, jak jsem drzá, což jsem si ale uvědomila příliš pozdě.

"Sidney!", napomenul mě pro změnu mamčin přítel.

"Já tam jet nechtěla," bránila jsem se.

"A dost. Koukni na sebe, jak jsi nevděčná! Spousta dětí by si tohle přála.", zamračila se mamka.

"No jistě. Spousta dětí by si jistě přála odjet do města, ve kterém v životě nebyly, jet bydlet do domu neznámých lidí a kolem sebe mít samé cizince. Sen každého dítěte.", ironicky jsem se usmála. "Já si půjdu dobalit zbytek věcí.", dodala jsem, vstala od stolu a odcházela do svého pokoje.
Ach, jak moc mi bude chybět.

Prsty jsem přejela po svém gramofonu - můj nejvěrnější společník na každý den. Bohužel mi máma a Robbie zakázali s sebou tahat ten "velkej starej krám". Důvod? Prý by zabíral spoustu místa. Asi tolik místa, jako jedna Robbieho flaška piva. A to jich tahá opravdu hodně, jakoby jinde než v Londýně neměli alkohol.

Další věc, která mě vážně nepovzbudila byla, když jsem předevčírem zjistila, že rodina, se kterou si vyměňujeme dům, má tři děti. Kluk a dvě holky. Jeden z nich dostane můj pokoj. Modlila jsme se, aby jedna z holek. Nestojím o to, aby měl kdokoliv opačného pohlaví přístup k šuplíku s mým spodním prádlem.

-

Po dobalení věcí a rychlé sprše jsem ulehla do postele. Zítra v ní už bude spát cizí člověk. Z té představy mi nebylo dobře. Bude mi chybět má postel. Můj gramofon. Můj fialový koberec. Mé modré tapety s květy růží, které tu mám od svýho narození. Můj ošoupaný psací stůl. Bude mi chybět i můj papoušek Igor. Na to jméno jsem pyšná, mimochodem. Mluvícího papouška Igora jen tak nikdo nemá.

Nechtěla jsem strávit celé prázdniny v té díře, ale moc dobře jsem věděla, že nemám jinou možnost. V hlavě se mi honilo spousto reálných i nereálných myšlenek, než jsem začala pomalu upadat do sladké říše spánku.
-

ZAYN

Večer jsem byl ještě běhat. V uších mi hrála nějaká rychlá rocková hudba. U běhání jsem nikdy nepřemýšlel. Podstatné pro mě bylo jen bežet, běžet a běžet.

V Londýně, do kterého se zítra na dva měsíce stěhuju, jsem byl už několikrát. Bydlet jsem tam nikdy nechtěl. Do téhle výměny domů jsem byl vyloženě donucen. To jen moje máma se zná s tou druhou rodinou. Ani si nepamatuju, jak se jmenují. Vím jen, že mají dceru.

Když jsem přišel domů, čekala mě typická přednáška o tom, že když budu nosit sluchátka na běh, nebudu slyšet auto a to mě potom srazí. Mamce jsem to raději odkýval, nestál jsem ještě jednu přednášku o tom, jak jsem drzý a jak ji neposlouchám.

Díky bohu, že ta rodina má jen jedno dítě. To znamená, že můj pokoj mít nebude. Ani jsem se teda neobtěžoval s uklízením. Stejně je to jedno.
Co mi ale jedno nebylo, byl ten fakt, že tyhle prázdniny budou úplně jiné, než jaké jsem kdy zažil.