change your ticket || zayn malik ✔️

(20.)

Sidney

Byl to asi ten nejkrásnější večer mýho života. A to i přesto, že jsme hodiny jen mlčeli, zírali na hvězdy a drželi se za ruce. Stačilo mi to. Stačilo mi to k pochopení úplně všeho.

Neměla jsem nejmenší ponětí o čase, už ale muselo být po půlnoci. Občas jsem koukla na Zayna a sledovala, jak se mu zavírají oči, ale mou ruku stiskával pořád stejnou silou. Mohla bych na něj koukat hodiny. Jen tak. Bez ničeho. V tu chvilku jsem byla ochotná mu dát všechno.

"Jsi unavená?" zamumlal po tom nekonečným tichu.

"Ani ne," odvětila jsem šeptem a koukla mu do tváře ve stejnou chvilku, kdy on koukl na mě.

Zírali jsme na sebe asi jen pár sekund, mně to ale přišlo jako další nekonečno. Ani jsem si nevšimla, jak moc jsme se k sobě za tu dobu přiblížili. Nevěděla jsem, kde se to ve mně bere, ale znovu jsem dala stranou všechny zábrany.

Pomalu jsem se k němu nakláněla a věděla, že by se to dřív nebo později stejně stalo. Polibkem to mělo vždycky všechno začít. Tak nějak víc oficiálně. A když se on k ničemu neměl, přebrala jsem věci do vlastních rukou, i když jsem taková nikdy nebývala. Chtěla jsem tomu pomoct. Chtěla jsem nám pomoct. A taky tomu něčemu, co mezi náma bylo.

"Sidney," zamumlal těsně před mým obličejem a já otevřela oči, " - tohle já nemůžu," dodal a tváří se ode mě odtáhl. Taky pustil mou ruku.

Nejistě jsem se zasmála, protože jsem si myslela, že to bude jeden z jeho nepovedených vtipů. On ale zíral před sebe s vážnou tváří. "Ehm," odkašlala jsem si a narovnala se, "proč jsme teda tady?" malinko jsem se zamračila a snažila se zpracovat ten fakt, že mě Zayn odmítl. Začínala jsem tušit, že to bude spojený s tím, o čem se mnou chtěl mluvit. Potom mi to ale celý došlo. "Nic neříkej," nařídila jsem mu, "dělej že se to nestalo a, a - " vstávala jsem z deky, "- a dořešíme to ráno," dodala jsem a pobrala v rychlosti svoje věci. Zayn na mě koukal jako na idiota.

"Sidney, můžeš si prosím zase sednout?" povytáhl obočí a poklepal na místo vedle sebe.

"Já nedovolím, aby nám dvěma něco bránilo," koukla jsem mu do očí, otočila se a pomalu se od něj vzdalovala. Ani se nepokoušel mě zastavit. Nevěděla jsem, jestli to je dobrý, nebo špatný znamení. Ale věděla jsem, proč se to stalo. Proč mě zastavil. Pořád jsem byla holka jeho nejlepšího kamaráda. Nebo to tak nejspíš vnímal. Ale i přesto, jak moc pro mě Louis znamenal, nemohla jsem dovolit, aby zničil to, co bylo mezi mnou a Zaynem. Protože to bylo o tolik jiný. Lepší. Bylo to něco, co jsem nikdy dřív necítila. Ani s Tylerem, ani s Louisem. S nikým. Bylo to v nás. A i když jsme o tom před dvěma měsíci ještě neměli ani tušení, bylo to v nás vždycky.

-

Vrazila jsem taxikáři do rukou pár bankovek a vypadla z auta. Sice nebyl nadšenej z toho, že mě veze takovej kousek, ale alespoň si vydělal slušnou částku. Louis na mě čekal před jeho domem, tak, jak slíbil.

"Sidney," vydechl, když jsem zabouchla dveře od auta, který se rozjelo, "o čem si prosímtě musíme promluvit v jednu ráno?" nechápavě kroutil hlavou a vstával ze schodů.

"O nás," řekla jsem ne moc šťastně a přešla co nejblíž k němu.

Louis se zamračil, "Jsi v pořádku? Úplně se klepeš," podotkl a dlaněmi mi třel paže.

"Jsem v pohodě," zavrtěla jsem hlavou a chytla mu ruce, který jsem pevně stiskla.

"Tak co je?" ptal se se zmateným výrazem ve tváři.

"Loui," oslovila jsem ho a donutila sama sebe se mu podívat do očí, "za ty dva měsíce jsi mi toho předal víc, než kdokoliv za celej život," začala jsem tak, jak jsem si to natrénovala v autě, "za týden odjedu a nechci, abys zůstal jenom vzpomínkou," povzdechla jsem si.

"Sidney," zasmál se, "o čem to mluvíš?"

"Jsem ti moc vděčná za všechen čas, co jsi mi věnoval, a za ty společný vzpomínky," pousmála jsem se a stiskla mu ruce, "teď je čas se rozloučit, říct si, že to bylo skvostný, a jít dál."

"Sidney - "

"Bez ohledu na to, jak dlouhá doba uběhne, jak moc si oba dva prožijeme a jak moc na sebe zapomeneme, tak u mě vždycky budeš mít místo," ujistila jsem ho, "máš tam svůj kousek, kterej patří jenom tobě a tak to má být," povolila jsem jednu ruku a položila ji na Louisovu tvář.

Louis s pootevřenou pusou znovu zakroutil hlavou, "Kdy ses změnila, Sidney?" pohlídl mi do očí.

"Ne," odvětila jsem, "vlastně si nemyslím, že se lidi mění. Ale myslím si, že se neustále vyvíjí. A někdy musíme k tomu, co je uvnitř nás, prostě jen dospět, chápeš? Takže ne, nezměnila jsem se," usmála jsem se, "je to jen pouhej vývoj."

"Sidney," tentokrát mi stiskl ruce on, "neříkej mi, že jsi ke mně nic necítila," zamumlal, "nevěřil bych ti to."

Ucítila jsem lehký pálení v očích. Toho jsem se bála. Že to nebude chtít přijmout. A já taky ne. "Něco jsem k tobě cítila," pokývala jsem hlavou a párkrát zamrkala, " - a pořád cítím," dodala jsem, "ale nejsi to ty, Louisi," špitla jsem, "nikdy jsi to nebyl ty."

Díval se na mě. Pohledem, kterej jsem u něj nikdy předtím neviděla. A v tu chvilku jsem si tím, co jsem říkala, nebyla jistá. Věděla jsem ale, že tuhle fázi musíme zvládnout. Oba. A nebála jsem se toho, že bychom neuspěli. A když se na mě nakonec smutně usmál a pokýval hlavou, chytla jsem do tváře jeho obličej a dala mu krátkou pusu. Tu na rozloučenou.

Byla to víc než jen obyčejná pusa. Byl to ten polibek, kterej v sobě nesl všechno dobrý i špatný, co jsme spolu stihli za tu krátkou dobu prožít. Nesl v sobě všechny ty předcházející polibky a taky ty, co už se nikdy nestanou. Skrýval v sobě všechno. Skrýval v sobě to, co mezi náma bylo od momentu, kdy jsme do sebe vrazili v kavárně, a možná proto byl tím nejlepším, ale i nejhorším zážitkem, co jsme spolu kdy prožili.

"Tak jo," vydechl do polibku a odtáhl se ode mě, "slib mi, že se ozveš," znovu se usmál a pustil moje ruce.

"Nápodobně," oplatila jsem mu úsměv a couvala od něj.

Teď už mělo být všechno v pořádku. Přesně tak, jak to mělo být. Už nic ničemu nebránilo.

Nebyla jsem smutná. Věděla jsem, že se ještě potkáme. Že si možná za pár let sedneme v kavárně, ve který jsme se poznali a popovídáme si. O tom, co je novýho, a kde teď jsme. Kam jsme se posunuli a kde jsme se zabrzdili. Jako dva staří známí, co pro sebe alespoň pár chvil znamenali celej svět.

Sbohem, má chodící dokonalost.