change your ticket || zayn malik ✔️

(16.)

Zayn

Těžko se mi věřilo tomu, že Londýn je mým domovem už celej měsíc. A za další měsíc jsem se měl vrátit domů. Nastoupit na vysokou. Zase trochu žít. Na druhou stranu, k pokoji Sidney jsem měl zvláštní pouto. Polštáře pořád voněly dámským parfémem a vidět její fotky po pokoji mě každý ráno utvrzovalo v tom, že je skutečná.

Myslel jsem na ni čím dál víc, ale odmítal jsem to přiznat. Byla to cizí holka. Nemohl jsem dát jen na to, jak se chová přes sociální sítě. I když jsem věřil tomu, že je svá a neumí se přetvařovat. Měl jsem strach. Že jsem začal mít rád někoho, kdo vlastně ani neexistuje.

V posledních dnech jsme komunikovali víc, než obvykle. Víc jsme si povídali. I jiným stylem, než sarkasticky. Řešili pár vážných témat. A tak to bylo každej den. Taky vypadala šťastně. Byl jsem rád, když jsme volali přes videohovor. Vidět její obličej mi vždycky zvedlo náladu. Pořád se usmívala, a teď ještě častěji, než předtím. S Jade si podle všeho byla docela blízká, což mě znervózňovalo, ale zdaleka ne tolik, jako její vztah s Louisem. Ten mě denně zasypával detaily, o který jsem vlastně ani nestál. Žárlil jsem. Cítil se odstrčenej. Sidney trávila léto s nejlepším kámošem a bývalou holkou, zatímco já byl věčně zavřenej v jejím pokoji, po nocích chodil běhat osvětleným Londýnem a mým vrcholem socializace bylo pár schůzek s Anne. Moje máma a sestry z toho samozřejmě hned dělaly něco víc. Ženský.

"Tak jo," Anne mě vyrušila z mých myšlenek a dožadovala se pozornosti, "dneska jsi extrémně nudnej. Chceš jít domů?"

"Ne," zakroutil jsem hlavou, "takhle je to dobrý," sedl jsem si na lavečku a nadechl se dešťovýho vzduchu. Zažil jsem pravý londýnský počasí - už třetí den v kuse pršelo a teplota nevylezla nad dvacet stupňů.

Anne s povzdechnutím dosedla vedle mě, "Mluvil jsi se Sid?"

"Teď až nezvykle často," pousmál jsem se sám pro sebe, "Anne," narovnal jsem se a sledoval její zvědavej výraz, "nemyslím to zle," upozornil jsem ji dopředu, "ale Sidney mi ten příběh o Tylerovi popsala o dost jinak."

"Budu hádat," ironicky povytáhla obočí, "měl to težký doma, ve škole, a jeho psychika to prostě nezvládla."

"Nějak tak," zamumlal jsem.

"Zayne," vydechla a zavrtěla hlavou, "ty máš Sidney rád, žejo?"

"Na tohle už ses mě jednou ptala," krátce jsem se zasmál a pobaveně nad tím zakroutil hlavou.

"A tys odpověděl špatně," šťouchla do mě.

"Nevím, co je správná odpověď," pokrčil jsem rameny.

"Dobře," narovnala se, "zjistíme to. Za měsíc se vrátíš domů a Sidney sem. Dokážeš si představit, že to mezi váma skončí?"

"Ono nemá co skončit," nakrčil jsem obočí, "a vůbec, proč ti na tom tak záleží? Sidney ráda nemáš."

"Mám ráda tebe," podotkla nejistým tónem a já nevěděl, jak zareagovat, "alespoň se nad tím zamysli, jo?" položila mi ruku na rameno.

Povzdechl jsem si a potom přikývl, "Tohle je stejně divný," uchechtl jsem se, "řeším holku, kterou jsem nikdy neviděl s holkou, se kterou se nesnáší."

"Tak to není," zakroutila hlavou, "věřím, že se Sid to zas jednou dáme dohromady," pousmála se.

"No jak myslíš," odvětil jsem, "každopádně, je fakt hnusně," upozornil jsem na znovu začínající déšť, "uvidíme se třeba zítra?" navrhl jsem.

"Můžeme zajít k nám, barák mám volnej," řekla Anne.

"No -," zapřemýšlel jsem, "vlastně jsem docela unavenej. A taky se chci zamyslet nad tím, cos říkala," mrkl jsem na ni a vstával z lavičky.

"Fajn, tak mi alespoň zavolej, jo?" pousmála se a přes hlavu si natáhla kapuci od bundy.

"Zavolám," přikývl jsem a nechal se vtáhnout do jejího objetí.

Potom se každej rozešel na svoji stranu bydliště, i když jsem měl trochu výčitky, že jsem ji nedoprovodil. V hlavě jsem si pořád přehrával všechno, co mi Anne řekla, včetně těch odlišných příběhů ohledně Tylera. Nevěděl jsem, komu věřit. Nebo spíš čemu. Anne mi nepřišla jako lhářka. Naopak. Přišla mi hodná, ochotná. Možná trochu dotěrná, ale rozhodně ne zlá. A Sidney jsem neznal. Bohužel jsem pomalu, ale jistě poznával, že pro mě znamená až nezdravě moc. Že je důležitější, než by měla být.

Vešel jsem do domu, nahlas zavolal pozdrav a hned mířil do pokoje. Stihl jsem pořádně promoknout. Když jsem si přes hlavu přetáhl zmáčenou mikinu, za oknem jsem slyšel nejasnej zvuk. Potom se mi rozbušelo srdce obrovskou rychlostí.

"Igore," hlesl jsem a spěchal k oknu, který jsem okamžitě otevřel, aby ten debilní opeřenec mohl dovnitř. V životě jsem ptáka neviděl radši, a v duchu už si představoval, jak moc bude Sidney šťastná.

Opatrně jsem tu slepici uchopil a přitáhl si ho k sobě do lehkýho objetí. Byl totálně špinavej, vyhublej, ale hlavně smrděl jako rok nevynášená popelnice.

"Co s tebou, ty opeřenče," povzdechl jsem si a pohladil ho po mokrým křídle. Trochu jsem se bál, aby byl v pořádku.

Opatrně jsem ho zabalil do ručníku a dal mu nažrat - to mu k zotavení očividně bohatě stačilo, protože začal mluvit. Tak přesně tohle mi nechybělo.

O pár minut později už spokojeně podřimoval ve svý kleci, zatímco já vytačel Sidney v telefonu.

"Zayne?" optala se překvapeně. Už bylo dost pozdě.

"Vrátil se," usmál jsem se.

Pochopila. Ale byla potichu.

"Sid?" oslovil jsem ji opatrně.

"Promiň, já - " popotáhla, ale potom se zasmála, "mám hroznou radost," zašeptala.

"Nikdy jsem tě neslyšel šťastnější," nepřestával jsem se usmívat, i když jsem ji, bohužel, nemohl vidět.

"Mám pocit, že jsem dlouho šťastnější ani nebyla," znovu se zasmála.

"To jsem rád," zamumlal jsem, "jak to jinak jde, Disney? Co práce? Louis?"

"Já - " odmlčela se, "já vlastně ani nevím. Jsem strašně zmatená a prostě - " znovu se zastavila v půlce věty. Tlouklo mi srdce. Nevěděl jsem, co myslí tím, že je zmatená, ale asi mě to utvrdilo v tom, že Anne měla pravdu. Měl jsem ji rád. Jiným způsobem, než bych měl.

"Ano?" pobídl jsem ji, aby pokračovala.

"Zayne," hlesla, "slib mi, že se uvidíme, jo?" dodala tichým hlasem.

Začal jsem se usmívat nanovo, "Slibuju."

Cítil jsem to. Mezi náma. Bylo to tam. To, co tam má být, když jsou dva lidi předurčení k něčemu víc. Prostě to tam bylo. A oba jsme to věděli.

"Disney?"

"Ano?" zašeptala.

"Ještě jsme se nepotkali, ale už teď ti slibuju, že udělám všechno proto, abych to mezi náma nepokazil," polkl jsem. Bál jsem se, jestli byla tahle věta vhodná, ale cítil jsem to tak. Najednou to všechno šlo stranou. To, že jsem ji nikdy neviděl, to, že tu byl Louis, a že tu byla Jade. Přestalo to hrát roli. Alespoň na ten malej moment.

"Já ti slibuju to stejný," řekla po chvíli ticha.

"Těším se na tebe," řekl jsem.

"Těším se na nás," odvětila Sidney. Nevěděl jsem, jestli to je realita, jestli jsme oba v nějaký divný euforii, nevěděl jsem nic, až na to velký přání, že chci, aby to bylo skutečný.

Po další chvilce ticha jsem se zmohl na otázku, "Copak děláš?"

"Usmívám se," potichu se zasmála.

"Já taky," přitakal jsem a přistihl sám sebe, jak mě bolí koutky z mýho nepřetržitýho culení.

Jeden slib. Jedný vyjímečný osobě. Dodržím to, Disney.