change your ticket || zayn malik ✔️

(24.)

1 year later.

Sidney

"Já vím, že ti to tu chybělo," zasmála jsem se a položila Igorovu klec na kuchyňskou linku, "mně taky," ušklíbla jsem se sama pro sebe a pustila madlo kufru. Celý léto jsem zpracovávala, že jsem přežila prvák na vysoké, ale pořád mi to moc nepřipadlo jako realita. Koukla jsem sama na sebe do malýho zrcadla, který jsem měla umístěný v chodbě. Byla jsem opálenější, než kdy dřív - to proto, že mě mamka a Robbie vzali na svou svatební cestu. Trapas. Teda ne, že bych o to stála, ale když do toho ti dva konečně praštili a nabídli mi s nimi prožít dva měsíce v tropickým ráji, dlouho jsem nepřemýšlela. Rozhodně to bylo lepší, než výměna domovů, kterou jsem si protrpěla minulej rok.

Občas jsem na to pořád myslela. Ale jen málokdy. Jinak se dalo říct, že jsem vedla docela spořádanej život. Dělala jsem všechno to, co jsem na vysoké a ve svým věku chtěla dělat. Učila se, chodila na vysokoškolský večírky, koukala po klucích, chodila nakupovat s holkama z mýho ročníku, facetimovala s Robbiem a mamkou, na víkendy občas jezdila domů do Londýna, plánovala všechno možný a měla do budoucna velký plány. Taky komunikovala s Louisem. Měli jsme pravidlo, že si alespoň jednou měsíčně budeme volat. A celej rok se dařilo. Taky se mi dařilo mu odpustit. Ne Louisovi. Tomu druhýmu. Zaynovi. A myslela jsem si, že odpuštěním jemu to celý skončí. Že to nechám být a půjdu zase dál. Ale spletla jsem se. Pravdou bylo, že potom přišlo něco mnohem horšího. Těžšího. Složitějšího. Něco, co vyžadovalo mnohem víc času. Odpuštění sobě. Ještě, že to bylo za mnou. Alespoň jsem si to myslela. Doufala v to.

Škola začínala za dva dny a já už se nemohla dočkat. Měla jsem tu kamarády. Taky byt, do kterýho jsem už pár měsíců sháněla spolubydlící a o to větší jsem měla radost, když jsem včera dostala email od prvního zájemce. I proto jsem sedla na nejbližší vlak a s neznámou si naplánovala schůzku. Sice mě nějak netrápilo bydlet sama, ale nechtěla platit nájem už druhým rokem po Robbiem a Igorova společnost zkrátka nebyla tak uspokojující, jako lidská.

Zkontrolovala jsem čas a rychlostí blesku vystřelila z bytu. Nechtěla jsem před neznámou působit špatným dojmem. Nedochvilně. Jediný štěstí, že byt byl uklizenej a ten volnej pokoj, do kterýho se měla nastěhovat, víceméně připravenej pro zabydlení.

Oxford byl úplně jinej, než Londýn. Logicky. Jinej, než všechny města, ve kterých jsem byla. Za ten rok jsem si k němu ale stihla vybudovat vztah podobně silnej, jako ke svýmu domovu.

Kavárna, ve který jsme se měly sejít, byla jen pár desítek metrů od bytu. Před vchodem jsem si ještě stihla upravit culík a přepudrovat nos. Taky uhladit šaty, který jsem nosila už loňský léto. A posledních teplých dnů se muselo využít. Byla jsem bezdůvodně nervózní. Možná jsem se i trochu bála. Potkat osobu, se kterou máte bydlet - to není jen tak.

Vešla jsem do kavárny, nad dveřmi se ozval zvonek oznamující příchod novýho zákazníka, a potom jsem se už jen zmateně rozhlížela až do doby, než mě ty výrazný oči udeřily do tváře. Seděla tam, popíjela ledovou kávu a usmívala se od ucha k uchu. Byla jiná, přesto jsem ji ale hned poznala. Měla dlouhý vlasy. Ofinu. Její styl oblíkání zůstal ale úplně stejnej. Tlouklo mi srdce a naskočila husí kůže. Nasucho jsem polkla. Nebyla jsem připravená na to ji vidět. A možná ona byla ta, který jsem to pořád trochu vyčítala. Ale bez ohledu na to, že ona byla důvodem, proč se to celý zničilo a pokazilo, bylo načase ze sebe přestat dělat oběť a postavit se tomu všemu čelem. Nebylo mou chybou, co se stalo. Ale rozhodně bylo mou chybou to, jak moc jsem na to myslela a nepouštěla to z hlavy ani po roce. Ale věřila jsem, že jednou dojdeme k úplnýmu smíření. Mezi sebou. A hlavně v sobě. Nemyslela bych na to všechno, kdybych ji teď neměla před sebou.

Dlouho jsem si myslela, že k němu cítím nenávist. I k ní. Nebo zášť. Nebo křivdu. Ale vlastně to nebyla pravda. První týdny jsem to cítila. Hlavně asi smutek. A taky naštvání. Na něj. Na ni. I na sebe. Co mi udělal. Co jsem mu dovolila udělat. To velký zklamání. Z něj. Z toho, jakej byl. A jakej nebyl, i když jsem si to moc přála. Ale teď už jsem to necítila. Ani bolest, ani zklamání, ani zášť. Nic takovýho. Cítila jsem jenom obrovskou vděčnost. Za těch pár chvil, co nám život dopřál. Za způsob našeho poznání. Za to, že mi připomněl, co je v pořádku a co ne. Že mi připomněl, že se mám prát vždycky jenom za sebe. Že nemám dávat lidem milion šancí. Že mi dal podněty k přemýšlení, a že mě posílil. Že mi dal ukazatel, jak se dostat zpátky na vlastní cestu. Byla jsem mu vděčná za všechno, co udělal a i za to, co neudělal. Byla jsem mu vděčná za to, že jsme byli. A taky trochu nebyli.

"Jade," vydechla jsem a jakmile jsem byla schopná chůze, vydala jsem se k ní.