change your ticket || zayn malik ✔️

(23.)

Sidney

"Igore," hlesla jsem a rozběhla se ke kleci svýho nejlepšího kámoše. Nikdy jsem nebyla šťastnější, že ho vidím. A i když to byl jen hloupej pták, i v jeho očích jsem viděla radost. S ním bylo zase všechno alespoň o trochu víc v pořádku. 

Rozhlídla jsem se po pokoji. Nikdy tu nebylo víc uklizeno, já ale na každým místě cítila jeho přítomnost. Naskočila mi z toho husí kůže. Dva měsíce spával v mé posteli a dotýkal se všeho kolem. 

Z toho, že jsem doma, jsem neměla takovou radost, jakou jsem si představovala. Dávala jsem to ale za vinu tomu, že za týden jsem odjížděla na vysokou v Oxfordu. Ani jsem nemusela vybalovat. Robbie a mamka mi udělali předčasnou radost k narozeninám, v podobě koupě malinkýho bytu, abych nemusela trpět studentský koleje. Nebyla jsem psychicky způsobilá k tomu s někým sdílet pokoj, koupelnu, a mít minimum soukromí. 

Plácla jsem sebou do postele a zavřela oči. Chvilku jsem potřebovala jen na nic nemyslet. Být sama se sebou a svýma myšlenkama. A to i přesto, že jsem to sama sobě přiznala. Že do mýho života přišel přesně v ten moment, kdy jsem ho potřebovala. Jakoby mi ho někdo seslal. Že byl jako záchranný lano a odpověď na moje sos. A když mě vytáhl přes ten okraj, přes kterej jsem přepadávala, odešel. Ale teď jsem nevěděla. Kdo mě vytáhne, až budu přepadávat znovu. A možná jsem si nemyslela, že ten pocit štěstí, kterej jsem cítila, když jsme spolu koukali na Perseidy, bude trvat věčně. Chtěla jsem jen, aby trval ještě aspoň chvíli.

Když jsem pomalu, ale jistě začala usínat, vyrušila mě příchozí zpráva na mým laptopu. Tlouklo mi srdce. Věděla jsem, že to není on. Ale tak trochu jsem pořád doufala. Tak trochu. 

Louis: doma? v pořádku? 

Zapřemýšlela jsem, jestli Louis vůbec ví o tom, co se stalo. Ale vzhledem k tomu, že oba - Zayn i Jade, byli jeho nejlepšími přáteli, jsem o tom dlouho nepochybovala. 

Me: Doma. V pořádku? víceméně

Louis: moc mě to mrzí, Sidney. Zlobím se na oba dva. 

Me: <3

Louis: Mimochodem, už teď mi chybíš!

Me: ty mně taky, a moc. V blízký době očekávám návštěvu, jasný?

Louis: nepochybně. 

Me: Nechci se na to ptát, ale nedá mi to. Jsou spolu, nebo ne?

Louis: Sid, k čemu ti bude to vědět ?

Me: já to jen celý nepochopila

Louis: nic by to neměnilo, ne?

Me: Máš pravdu. A promiň za to, jak to dopadlo s náma.

Louis: víc než dobře!

Me: fakt??

Louis: já pro ty sladký začátky vždycky přežiju i hořký konce

Me: <3

Louis: na srdíčka nejsem zvyklej

Me: neboj, dneska to je vyjímka

Louis: bylo mi to divný :D

Me: bez emotikonů!

Louis: promiň, už nebudou

Me: Můžeme si napsat zítra, prosím? Mám pocit, že po tý cestě budu spát tak tři dny

Louis: samozřejmě. Vyspi se, Sid <3

Me: nejsem zvyklá na srdíčka!

Louis: dobrou

Me: dobrou, L

Louis: tos nemohla dopsat celý?

Me: Nechtělo se mi.

Louis: dobře

Me: Dobrou noc

Louis: a S ?

Me: hah.

Louis: nezapomeň, že ztratil nejlepší holku, jakou kdy poznal. Já ji ztratil taky.

Me: tys mě neztratil. on jo.

Louis:  vím, že jseš smutná

Me: jsem hodně smutná, L

Louis: jseš jako hvězdná obloha

Me: páni, co je tohle za poetiku?

Louis: nedělej si srandu, jsem nejlepší poetik, kterýho znáš

Me: Já jen, že jich moc neznám.

Louis: nech toho :(

Me: nechám, když mi prozradíš, co mám společnýho s hvězdnou oblohou. Hvězdných obloh mám totiž v poslední době plný zuby.

Louis: jseš příliš vzdálená na to, aby se tě někdy někdo mohl dotknout, příliš krásná na to, aby se tě někdy někdo vzdal a příliš složitá na to, aby tě někdy někdo pochopil

Me: <3 <3

Louis: dokonce dvě?

Me: dobrou, chodící dokonalost

Louis: takhle jsi mi říkala, jo?

Me: dokud jsem nepoznala, jakej jsi kretén <3

Louis: já ti říkal chodící pohroma. Ale teda až potom, co jsem tě poznal.

Me: Louisi!!!!!

Louis: vtípek! kdyby cokoliv, ozvi se. Vždycky, jasný?

Me: jasný, vždycky <3

Louis: dneska ses snad usrdíčkovala

Me: asi mi to je fuk. mimochodem, jaký je v Bradfordu počasí? tady leje, až je to bubnování na okna nepříjemný

Louis: teplo, slunko. je to divný. dokazuje to, že jsme od sebe fakt daleko.

Me: a tak to asi má být.

Kapky bubnovaly na okna a odnášely bolesti včerejšků. Všechny ty neshody, pochyby, rány a šrámy. Čistily je. Nás. Smývaly to. Všechno. A odnášely s sebou i to, co už dávno bejt odnesený mělo. Co se v našich srdcích usadilo a odmítalo to dlouhou dobu zmizet. A zítra mělo zase vyjít slunce. A přinést všechno nový. Nový začátky. Novou budoucnost. Bez něj. S ním jen v hlavě. Ale bez něj. A to bylo možná to nejkrásnější osvobození.