change your ticket || zayn malik ✔️

(7.)

ZAYN

"Víš, Igore, kdyby se Sidney za měsíc a půl nevrátila do týhle místnosti, zabil bych tě," promluvil jsem na slepici uprostřed noci. Snažil jsem se usnout, ale v jeho přítomnosti to jaksi nešlo. Jasně, proto jsem si povídal s ptákem.

"Doufám, že ráno už nebudu mít ve vlasech tvoje hovno," nadzvedl jsem obočí. To jsem jako fakt čekal, že mi ten opeřenec odpoví? Jasně že ne.

V hlavně jsem měl až moc myšlenek. Na domov, na Louiho a na Jade. Když zjistila, že budu celý léto pryč, řekla, že ten konec je definitivní, ale myslím, že tomu ani jeden z nás nevěřil. A dva roky vztahu taky nebylo málo. Moc mi chyběla. Byla úžasná, byla krásná a byla chytrá. Věděl jsem, že to neklapalo hlavně kvůli mně, ale den ode dne jsem víc a víc zjišťoval, jak těžký bez ní každodenní přežívání je. Přes to všechno, loučila se se mnou se slovy, ať se jí neozývám a nepíšu, že chce novej začátek, a já jí chtěl vyhovět, ať už to pro mě bylo jakkoliv těžký.

V návalu myšlenek jsem nakonec opravdu usl. Každopádně - ráno jsem měl hlavu na zemi a zbytek těla na posteli. Asi bych si měl zatleskat, ale mám moc líný ruce. Se mnou to šlo teda pěkně z kopce. Naštěstí jsem už neměl hovno v hlavě, nebo spíš na hlavě.

Ranní běhání je snad jedna z mých nejoblíbenějších činností. Pročištění hlavy na celý den. Běžel jsem po prázdných ulicích Londýna. Ještě bylo brzo, takže jsem si vychutnával ticho a klid. V uších mi hrál náhodný playlist, co jsem si narychlo stáhl. I přes to, nad čím jsem ale celou noc přemýšlel jsem měl pocit, že bych zrovna teď slyšel raději hlas Sidney.

-

SIDNEY

Byla jsem odhodlaná vkročit do nového dne s myšlenkou, že dneska se mnou už Louis půjde. Prostě povinně půjde. Odmítám promarnit další den. Bylo mi jedno, kam půjdeme, jenom jsem chtěla vypadnout. Válení se doma mě kupodivu unavilo a omrzelo dost rychle. Měla jsem strašnou náladu a chtěla jsem to rychle zastavit. Měla jsem pocit, že negativní myšlenky mě začínají na plné čáře porážet.

Překvapivým zjištěním pro mě byl zmeškaný hovor od Zayna - jaksi jsem mobil z koupelny neslyšela. Přemýšlela jsem, jestli mu mám zavolat zpátky. Když už jsem ale chtěla kliknout na jeho kontakt, zavolal mi Louis. Znamení.

"Ahoj," zvedla jsem hovor jakoby nic a snažila se tlumit svoje nadšení z toho, že se mi sám od sebe ozval. Už jsem totiž byla smířená s tím, že ho ven potáhnu já.

"Ahoj," z jeho tónu šlo poznat, že se usmívá, "Co bys řekla na společnou snídani?"

"Jak se ti mám odvděčit, že mi zachraňuješ život?", zasmála jsem se.

"Stačí, když se mnou půjdeš," navázal na můj smích svým.

"Půjdu ráda. Sraz?", optala jsem se ho.

"Já se stavím," nabídl se a já neprotestovala, "Stačí ti čtvrt hodiny?"

"Stačí," ujistila jsem ho a Louis zavěsil. Uskutečnila jsem svoji klasickou denní rutinu a s kabelkou a mobilem v ruce jsem šla pomalu dolů ze schodů. Mé oči střelily po dveřích od Zaynova pokoje. Už tam nepůjdu. Teda, zcela určitě tam půjdu, ale čistě ze zvědavosti. Mamka s Robbiem byli opět pryč, tak jsem jim napsala vzkaz a nechala ho na chodbě, čímž jsem se vyhla miliardě otázek.

-

"Tak, jakej byl včerejšek?", zeptal se mě Louis a zakousl se do čokoládového croissantu, "Vážně jsem si přál s tebou být, ale nešlo to," zamumlal.