change your ticket || zayn malik ✔️

(11.)

SIDNEY

"Louisi, nech toho!", se smíchem jsem ho odstrčila, když mi už po několikáté položil ruku na stehno. Tak to rozhodně nepřicházelo v úvahu.

"Ale no tak," zaprotestoval, "pojďme něco dělat."

"Ráda bych," odvrátila jsem pohled od monitoru, "ale tohle musím vyřídit."

Louis přikývl, "Sidney, víš, že tě maximálně podporuju, ale nejsem si stoprocentně jistej, jestli jsou odchytový služby určený i na hledání papoušků," podotkl. Asi se snažil neznít ironicky, ale i tak jsem ho prokoukla.

"Nemám jinou možnost," pronesla jsem a odeslala další mail, "Zayn pro to nic dělat nebude, to víme oba," povytáhla jsem obočí.

"On se najde," opřel si hlavu o mé rameno.

"Ne, když to nedodělám," odbyla jsem ho a věnovala se dál počítači. Dneska jsem na něj vážně neměla náladu. Ani jsem ještě nestihla vstřebat, jaké to mezi náma v posledních dnech bylo, a ptát jsem se ho rozhodně nehodlala. Na to jsem byla až moc velký srab. Nebo jsem to ani vědět nechtěla. Vyhovovalo mi nechávat tomu volný průběh.

"Skočím nám pro nějaký jídlo," pověděl a hned se zvedal z postele.

"To bys byl nejhodnější," zamumlala jsem, "od tý doby, co se máma s Robbiem rozhodli jezdit každej den všude možně tu nic poživatelnýho není," postěžovala jsem.

"Chceš něco konkrétního?", optal se se smíchem.

Nepřítomně jsem zavrtěla hlavou, "Ne, je mi to jedno."

"Dobře," naklonil se ke mně a dal mi pusu na tvář. Od naší pusy v Zaynově kuchyni se zmohl maximálně na tohle, což mě mátlo ještě víc, ale zkoumat svoje myšlenky nějak detailně jsem opravdu nechtěla.

Jakmile za sebou Louis zabouchl dveře od pokoje, došla mi zpráva od Zayna. Alespoň si to dobře načasoval.

Zayn: Disney?

Me: co?

Nedokázala jsem se na něj nezlobit. Zklamalo mě, že jsem kvůli němu přišla o Igora a bylo hrozně jednoduché mu to dát celé za vinu, i když jsem moc dobře věděla, že to neudělal schválně.

Zayn: dneska půjdu ven a poptám se po něm po okolí

Me: jo, takže půjdeš od domu k domu a budeš se ptát cizích lidí, jestli neviděli aru?

Zayn: já vím, že se zlobíš, ale aspoň něco dělám pro to, abych to změnil

Me: neobtěžuj se, psala jsem snad do všech londýnských odychtovek

Zayn: Odchytový služby jsou určený i pro papoušky?

Me: sklapni
Me: jo a to stejný mi řekl i Louis, vy dva jste fakt propojení

Zayn: Když už jsme u něj, jak jste pokročili?

Jeho otázka mě trochu zaskočila. Ale vlastně jsem se nemohla divit, byli to nejlepší přátelé.

Me: rozhodně ne tak, aby se to dalo probírat

Zayn: jak myslíš. Já jdu zrealizovat to, co jsem chtěl.

Na tohle už jsem neměla náladu mu odepisovat. Konverzace s ním mi najednou přišla otravná a nebylo to nic, z čeho bych měla radost. Zároveň mě ale začínalo šíleně děsit, jak moc se věci obrací, a taky jak moc rychlé to celé je.

-
ZAYN

Kolem šesté večer jsem vyrazil ven. V batohu jsem měl přes tři sta papírů, s nápisem "HLEDÁ SE IGOR". Jen lehce ironické.

Doufal jsem, že by to mohlo alespoň trochu pomoct situaci. Zůstávala ve mně malinká naděje, že to všechno dopadne dobře. Papír jsem nalepil na každý sloup, na každou nástěnku v části Londýna, kde Sidney bydlela. Celé mi to trvalo přes tři hodiny. Nakonec jsem i vtrhl do malého obchůdku s potravinami, jestli by to tu nemohli vyvěsit.

Jakmile jsem vešel dovnitř, rozezněl se nade mnou zvonek, oznamující příchod nového zákazníka. Za pultem stála drobná tmavovlasá dívka, čehož jsem hned využil.

"Ahoj," vykročil jsem směrem k ní. Dost vražedně si mě prohlížela.

"Ahoj?", lehce povytáhla obočí a čekala, co ze sebe dostanu.

"Ehm, myslíš, že bys to tu mohla někde pověsit?", podal jsem papír holce za pultem. Nejistě si ode mě papír vzala.

Chvíli na plakát zírala, potom se otočila a připla ho na nástěnku za sebou.

"Díky," kývl jsem.

Konečně mi věnovala pořádný pohled, "Znáš se se Sidney dobře?"

"Ehm, jak -,"

"Známe se," přerušila mě. "Teda, vlastně jsme bývaly dost dobrý kamarádky. Ale ty asi nebudeš starší brácha," pousmála se.

Úsměv jsem jí nejistě oplatil, "To úplně ne, jen teď žiju v jejím pokoji."

Tmavovláska se zasmála, "Takže ty jsi ten výměnný obyvatel jejich domu."

"Vinen," kývl jsem.

"Mimochodem," natáhla ke mně ruku, "Anne."

"Zayn," stiskl jsem její malou, ledovou dlaň.

"To s Igorem mě mrzí," pronesla, "kdybych něco zjistila, dám ti vědět," mrkla na mě.

"Super," vděčně jsem se na ni usmál. Nakonec nebyla tak hrozná, jak se na první pohled zdála. "Dám ti číslo," řekl jsem bez přemýšlení a když si vytáhla telefon, začal jsem nepřítomně diktovat. "Vážně, díky moc," znovu jsem jí vyjádřil vděk.

Potichu se zasmála, "Za nic. Kdyžtak se i poptám pár známých,"slíbila mi. V tom se znovu rozezněl zvonek nad dveřmi.

"Dobře," kývl jsem, "tak už tě nebudu rušit," vykročil jsem směrem zpátky ke dveřím.

Anne na mě mávla a věnovala se dál své práci.
Londýn byl tak malej.