change your ticket || zayn malik ✔️

(18.)

ZAYN

Zmohl jsem se jenom na širokej úsměv. Nebylo to plánovaný. Vlastně se to celý zkomplikovalo, ale to mi teď bylo tak nějak jedno. Jediný, na čem v ten moment záleželo bylo to, že ji vidím. Že už není duchem ani nikým nereálným. Že stojí pár metrů ode mě, usmívá se a vypadá šťastná. Že ten úsměv patří mně. 

Nedocházelo mi, že na sebe zíráme už dobrých pár minut. Byl bych ale schopnej tu být ještě dost dlouho, takže jsem vytáhl z kapsy mobil a napsal jí zprávu, že se potkáme před nádražím.

Sledoval jsem, jak ihned vytahuje svůj mobil a stále s úsměvem si zprávu přečetla. Potom se mi znovu koukla do očí a přikývla. 

Vyrazil jsem rychlým krokem. Dění okolo jsem moc nevnímal, to jediný, co jsem si přál, bylo dostat se co nejrychleji před hlavní budovu. Prošel jsem prázdným podchodem, vyběhl pár schodů nahoru a potom už jenom netrpělivě čekal.

Dorazila jen pár sekund po mně. Teď mělo přijít to nejobávanější. Nevěděl jsem, co dělat. Jestli ji pozdravit, obejmout, nebo něco jinýho. Nechal jsem to na ní. Jenom jsem se hloupě uculoval a pomalu kráčel k ní. Ona stála na místě a zírala na mě. Dokud se ale tvářila šťastně, bylo všechno v pořádku. 

"Disney," vydechl jsem, když nás dělilo už jen pár centimetrů.

Vypadala jinak. Jinak, než jak jsem si ji přes těch pár videohovorů vybavoval. Jinak, než na fotkách. Byla krásnější. Modrý oči jí zářily a vítr jí cuchal blond vlasy. Byla vyšší, než jakou jsem si ji představoval. 

"Zayne," oslovila mě podobným tónem, jako jsem já oslovil ji a sundala si ze zad batoh, kterej ztěžka dopadl vedle ní. Její hlas mi zamotal hlavu. Věděl jsem, že bude znít jinak, ale ne takhle. Měla krásnej hlas. Takovej ten, co se vám vryje do paměti. Specifickej, ale čistej. 

Udělala dva kroky ke mně a skočila mi do náruče. Nečekal jsem to, ale naštěstí jsem ji stihl chytit. To poslední, co jsem chtěl, bylo sbírat Sidney se zlámanýma nohama ze země. 

"Takový vřelý přivítání jsem nečekal," zamumlal jsem se smíchem a opatrně ji položil zpátky na zem. Naše výšky byly skoro srovnatelný. 

"Promiň, já - " odmlčela se a prohrábla si vlasy, " - proč jsi mi neřekl, že dojedeš?" koukla mi do očí.

Proč ta obávaná otázka musela přijít takhle brzo? Nechtěl jsem jí lhát. Nechtěl jsem ji tím ztratit. Ale nechtěl jsem jí ani říkat pravdu. Protože ani tou jsem ji nechtěl ztratit. 

"No," odkašlal jsem si a na okamžik sklopil oči, "mělo to bejt překvapení," pokusil jsem se o úsměv.

Sidney se ušklíbla, "To se ti teda povedlo."

"Jsi ráda?" napodobil jsem její úšklebek, "počkej, ani nevím, cos dělala na nádraží," vzpomněl jsem si.

"Zkus hádat," stydlivě pokrčila rameny.

"Ty - " s nevyřčenou otázkou jsem se na ni podíval, "jela jsi za mnou?" nevěřícně jsem kroutil hlavou, ale srdce se mi divoce rozbušilo.

"Jela jsem za Igorem," opravila mě a zabodla mi ukazováček do hrudi, "za tebou možná trochu taky," dodala nesměle, ale ani na malej okamžik se nepřestávala usmívat. 

Věděl jsem, že se culím jako idiot. A na chvilku to opravdu bylo, jakoby nám bylo čtrnáct a prožívali první lásku. Stáli jsme naproti sobě a nevěděli, co říct.

Výčitky mě ale dost užíraly. Začínal jsem svýho rozhodnutí pomalu, ale dost jistě litovat. Věděl jsem, že to nejhorší ale teprve přijde. Dopředu jsem si plánoval chvilku, kdy Sidney řeknu, jak se věci mají. Nevěděl jsem, jak bude reagovat. Možná byly moje domněnky špatný a dělal jsem si to těžší, než to ve skutečnosti bylo. Ale bál jsem se. Protože ztratit ji by znamenalo mnohem víc, než jen přijít o jednu osobu. 

-

"Je divný bejt doma," podotkl jsem šeptem, když Sidney odemčela dveře od mýho baráku a vstoupila dovnitř.

"Neboj, ve tvým pokoji nenastala žádná změna," ujistila mě se smíchem, "jenom jsem tam uklidila," dodala. 

"A dobrovolně?" zeptal jsem se s úšklebkem a zul si boty.

"Už to tak bude," povytáhla obočí, "chceš jít spát, nebo - " tázavě se na mě podívala s nedokončenou otázkou.

"Nechám si tu věci a stavím se ještě za Louisem," zalhal jsem. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. 

Sidney překvapeně zamrkala, "Teď? Vždyť už bude půlnoc."

"Dlouho jsem ho neviděl," pokusil jsem se o úsměv.

"On věděl, že dojedeš?" zarazila se. Dost mi to komplikovala.

"Ne, já - já ho chci překvapit," nervózně jsem začal přešlapovat na místě. 

Sidney na mě ještě chvilku zírala, potom ale pokývala hlavou, "Tak dobře."

"Když jsme u toho," odkašlal jsem si, "jak to mezi váma je?"

Bál jsem se odpovědi. Nebo jsem ji spíš slyšet nechtěl. Nevěděl jsem, jestli by to něco změnilo, ale rozhodně by mě to ovlivnilo. 

"Asi," nakrčila obočí a podívala se nejdřív do země, a až potom zpátky na mě, " - asi jsme spolu."

"Dobře," rychle jsem přikývl, "tak asi dobrou," pousmál jsem se a sundal svůj batoh ze zad.

"Zayne?" oslovila mě a položila mi ruku na rameno, zrovna když jsem se chystal odejít.

Překvapeně jsem se na ni otočil, "Jo?"

Pravdou bylo, že se mi ji chtělo opouštět čím dál míň. Ale nemohl jsem jednat tak spontánně a bez přemýšlení. Dělal jsem to, co bylo správný. A taky rozumný. Čím víc jsem se jí chtěl vzdát, tím víc mě u ní cosi drželo. 

"Jsem ráda, že jsi tady," vydechla s úsměvem. 

Oplatil jsem jí ho. I když to bolelo. I když nebyl tak upřímnej, jak by měl být. 

"Tak ráno," kývl jsem a krátce jí stiskl ruku.

"Jo, jo," horlivě kývala hlavou, "zatím," rozloučila se a čekala, než zmizím za dveřmi. 

Ocitl jsem se před domem, přímo ve středu jedné z Bradfordských ulic. Nadechl jsem se. Tenhle vzduch byl jinej než v Londýně. Čistší. Doma bylo doma. 

Znovu jsem popadl telefon do ruk a vytočil svoji rychlou volbu, zatímco jsem se vydal levým směrem. 

"Jade?" oslovil jsem ji, když telefon přestal vytáčet.

"Už čekám docela dlouho," zasmála se do hovoru.

"Zdržel jsem se," odvětil jsem a přidal na tempu, "za chvíli jsem u tebe," ujistil jsem ji.

"Nemůžu se dočkat," vydechla, a já si živě představoval její okouzlující úsměv. 

"Ani nevíš, jak já," dostal jsem ze sebe a típl hovor. 

Možná jsem se chtěl zastavit. Možná jsem nechtěl vstoupit do stejný řeky dvakrát. Možná jsem se chtěl rozběhnout zpátky, chytnout Sidney do náruče a už ji nikdy nepustit. Možná jsem ale chtěl ji. Možná jsem chtěl tu svou první lásku, se kterou jsem plánoval budoucnost a prožil s ní kus života. A to bylo rozumný. To bylo správný.