change your ticket || zayn malik ✔️

(22.)

SIDNEY

"Sidney, musíme jet," zasténal Robbie, když se objevil v mým pokoji a už asi popáté mě pobídl, abych začala něco dělat. Já mu ale nevěnovala ani pohled. "Sid," znovu mě oslovil a překročil práh místnosti. Nechtěla jsem s ním mluvit. Nechtěla jsem mluvit s nikým a když už, přítel mé mámy by byl rozhodně poslední možnost.

"Už půjdu," zamumlala jsem a dál koukala do zdi.

"Ten kluk ti tolik ublížil?" dřepl si vedle mě a pohladil mě po paži.

"Nemám nejmenší tušení, o kom mluvíš," odvětila jsem.

"Sidney," povzdechl si, "pár let už tě znám," s lehkou ironií povytáhl obočí.

"Já - " odmlčela jsem se a ještě víc se schoulila v křesle, " - já o tom nechci mluvit."

"Dobře," přikývl, "a můžu ti alespoň říct, co si myslím?"

"Robbie," zasténala jsem, "pochybuju, že si o tomhle vůbec něco myslet můžeš. Lidi přes čtyřicet náctiletým nerozumí a ani nikdy nebudou, chápeš?" povytáhla jsem obočí.

"Myslím si," nadechoval se a já už se chystala si zacpat uši, "myslím si, že jsi krásná, důležitá a dostatečná. Jsi to všechno a ještě o trochu víc. Jestli to neviděl, je to jenom jeho ztráta."

Podívala jsem se na něj. Nic podobnýho nikdy neřekl, a nejspíš to už ani neudělá. Přesto jsem k němu teď cítila víc otcovské lásky, než kdy ke svýmu pravýmu tátovi.

"Já - " nadechla jsem se a cítila dobře známý pálení v očích. Rychle jsem poptáhla. Nechtěla jsem brečet. Už ne. "Já jsem se vždycky snažila část svýho srdce izolovat a připravovat na to, že léto skončí a on zmizí. Aby to tolik nebolelo, až se rozloučíme," zamrkala jsem, "a on to udělal za oba. Řekl sbohem a odešel. A přes veškerou mou snahu ochránit samu sebe před tím, aby mě to zranilo, nebolelo to ani o trochu míň."

"Pojď sem, Sidney," vydechl a natáhl ke mně ruce. Automaticky jsem se přesunula do jeho objetí a za každou cenu se snažila alespoň chvilku myslet na něco jinýho. Protože myšlenky na něj mě zabíjely. I myšlenky na Louise. Na Jade. Na tenhle dům a na celej Bradford.

"Nesnáším ho," zamumlala jsem Robbiemu do ramene a slzy utírala do jeho košile.

"Taky ho nesnáším," odvětil.

Pořád jsem věřila. Věřila jsem na dobrý konce a ještě lepší začátky. Věřila jsem na zázraky, splněný sny, a taky nesmrtelný přátelství. Taky v lásku, to mi nikdo nevezme. Ani on ne. Věřila jsem v dobro a hodný lidi. Věřila jsem ve svět plnej šancí a nadějí. Plnej nezkažených ideí. Pořád jsem věřila.

Nešlo to. Já a Zayn jsme byli podobní jako Slunce a Měsíc. Neustále téměř na dosah tomu druhýmu, ale spolu by to nebylo možný. Ve snaze se dohonit a aspoň chvíli si tu přítomnost užít. Bejt spolu na obloze aspoň pár nekonečných momentů. Ale když Slunce září, Měsíc nejde vidět. Když září Měsíc, Slunce zhasne. Zajde. Ale i tak jsem věřila, že bychom za sebe bojovali. Za ty chvilky, co jsme spolu stihli prožít. Za ty chvilky, když bylo Slunce s Měsícem vedle sebe.

A taky jsem věděla, že život je nádhernej. A že bez ohledu na to, kolik šrámů člověk za život utrpí, kolikrát sejde z cesty a kolikrát to všechno bude chtít vzdát, život je krásnej. Je to dar. Je tím nejkrásnějším, co se nám kdy mohlo stát.

Chtěla jsem umět číst myšlenky. Ne všem, stačilo by jemu. Chtěla jsem vědět, jaký pro něj bylo mě nechat odejít. Jaký bylo vědomí, že už se nikdy neuvidíme. Že to všechno jen tak zahodíme. Jaký bylo mi dát sbohem kusem papíru. Jaký bylo to vědění, že to je definitivní. Jaký bylo zničit ty vzpomínky, sny, plány a city. Jestli je zahodil, utopil, nebo pohřbil v sobě. A potom, co mi udělal, bych možná všechny ty cenný zkušenosti vyměnila za jedinej den, kdy jsem ho neznala.

A tak jsem to tu dneska měla opustit. Tak trochu se zlomeným srdcem a bolestí na duši. S uslzenou tváří a rudýma očima. Ale věděla jsem, že budu v pořádku. Že oba budeme v pořádku. Znovu šťastní. Znovu zamilovaní tak moc, až to bude brát dech. Až se nám z toho budou podlamovat kolena. Zamilovaní tak, jakoby to bylo poprvý. A možná to bude i naposledy. Věděla jsem, že to bude dobrý. Ale i tak jsem tehdy nedokázala cítit nic jinýho, než nepopsatelnou bolest.