change your ticket || zayn malik ✔️

(10.)

ZAYN

"Kurva, Igore! Vrať se!", volal jsem na slepici, která se rozhodla, že si vylítne ven. Okamžitě jsem se začal proklínat za to, že jsem mu věřil a nechal otevřené okno. Sledoval jsem Igora z okna, jak letí desítky metrů od domu Sparksových a věděl jsem, že jsem v průšvihu. V hlavě jsem měl spoustu reálných i nereálných možností, jak problém vyřešit, ale hlavní otázkou pro mě momentálně bylo, jak to Sidney řeknu.
Z přemýšlení mě vyrušilo zvonění telefonu. Bohužel mi bylo úplně jasné, kdo volá, i když jsem v duchu ještě doufal v Louiho.

"Čau, Disney," zvedl jsem mobil a snažil se neznít zaskočeně.

"Ahoj. Co děláš?", zeptala se a vypadalo, že ji to kupodivu vážně zajímá.

"No -," odmlčel jsem se a hledal první vhodnou odpověď, "zrovna jsem chtěl jít běhat."

"Tak si to užij," melodicky se zasmála. Začínalo mi být čím dál víc zle.

"Sidney - ", oslovil jsem ji. Dobrý začátek.

"Ale ale," přerušila mě, "jsem Sidney, ne Disney? Co jsi provedl?", ucechtla se.

"No -," nedokázal jsem polknout ani promluvit.

"No co je?", zeptala se nechápavě.

"Ale nic," vzdychl jsem nakonec a rozhodl se raději držet pusu. Alespoň prozatím.

"Zayne," řekla výhružně. Neměl jsem šanci se vymluvit.

"On je pryč," řekl jsem bezmocně. Tak. Konec poetnciálního přátelského vztahu mezi mnou a Sidney. Chvíli bylo ticho.

"Jako kdo?", pronesla do ticha.

"Igor," řekl jsem jak nejopatrněji jsem dovedl a čekal na výbuch.

"Zayne, řekni mi, že to je vtip," procedila skrz zuby.

"Sidney," zamumlal jsem s nadějí, že ji nějak uklidím, protože jsem věděl, že je jako časovaná bomba.

"To jsi jako nechal otevřený okno?! Děláš si prdel? To snad není pravda, že jsi až takovej kretén," vychrlila na mě jedním dechem.

"Sid, on se vrátí, stalo se to doslova před minutou. Jenom se, prosímtě, uklidni," snažil jsem se ji dostat do klidnějšího stavu, i když jsem dopředu věděl, že to tak jednoduché nebude.

"Ty jsi vážně debil, Zayne," zasténala, "znáš nějakýho hloupýho papouška, kterej by ulítl a pak se vrátil domů? Asi těžko!"

"Sidney, já -" nadechl jsem se, ale přerušila mě.

"Ty nic. Hlavně nic nedělej," zavrčela a hned potom zavěsila. Jediné, na co jsem se zmohl, byla rána pěstí do stolu.

Díky, slepice.

-
SIDNEY

Naštvaně jsem vtrhla k sobě do pokoje. Smutné, že mi čtyřicetisekundový hovor se Zaynem dokázal zkazit celý den i náladu. Štvalo mě to. Víc, než si myslel. Velké "plus" celé téhle situace bylo, že Louis mě nepřestával ignorovat a nestála jsem mu ani za zvednutí blbého telefonátu.

Zrovna jsem si obouvala své ošuntělé sportovní tenisky a chtěla jsem se začít věnovat stejné aktivitě, jako Zayn. Normálně bych běhat dobrovolně nikdy nešla, ale vzhledem k tomu, že se neustále cpu chipsy, pizzou a čokoládou jsem měla malé výčitky, co se týče mojí postavy. Do uší jsem strčila sluchátka, vyšla z domu a hned rozběhla se po ulici. Jelikož jsem to ale byla já, Sidney Sparksová, po třech minutách běhu jsem popadala dech jako po maratonu. Věděla jsem ale, že dát si pořádně do těla je dobrý způsob vybití vzteku. Nebo to alespoň vždycky říkal Robbie. Po chvilkovém dýchání s dlaněmi opřenými o stehna jsem se přemohla a běžela dál. Utíkala jsem ze všech sil, cítila jsem, jak mi hoří svaly, ale zakázala jsem si přestat.
A pak se mi stala ta nejhorší možná náhoda ze všech nejhorších možných náhod. Už mi to ani nebylo divné, děje se mi snad někdy i něco pozitivního?  Když jsem běžela vedle kavárny, ve které jsem se poznala s Louim, vrazila jsem do něj, zatímco jsem si v běhu snažila přepnout písničku v telefonu. Vrazilo do něj celé mé spocené tělo. Vzhledem k jeho výrazu mě nejspíš nepoznal. Byla jsem oblečená do sportovního, pot ze mě stékal a mastné vlasy jsem měla zapletené do nepovedeného copu. Zkrátka, hůř jsem vypadat už ani nemohla.