The Best Man - L.S./Z.T. (CZ) ✓

Prolog

Javorový list podzimem zbarvený do oranžovožluté barvy se utrhl ze stromu a pomalu unášen slabým větříkem ve spirálách padal dolů k zemi, kde ladně přistál v těsné blízkosti jedné ze železných noh lavičky v parku. Celou jeho cestu sledoval pár modrých očí, který patřil mladíkovi, jenž na lavičce seděl. Ruce měl zabořené v útrobách kapes u své bundy, kde se je snažil uchránit před lezavým podzimním chladem. Smutek byl to jediné, co se odráželo v těch modrých studánkách. Však co by mu také dělalo společnost? Zklamání? Prozření? Bolest? Nic jiného chlapec momentálně necítil. A to vše protože na dřevěné lavičce v barku seděl o hodinu déle, než měl, a marně doufal, dokud si nepřiznal pravdu. On nepřijde.

Louis si nahlas trhaně povzdechl a několikrát za sebou zamrkal, aby zahnal ze svých očí dotěrné slané slzy. Vždy, když došlo k téhle scéně, vtlačily se do jeho očí a odmítaly je opustit. To ovšem nic neměnilo na tom, že Louis tenhle film miloval a tato scéna patřila k jeho nejoblíbenějším. Kdybyste se ho byli někdy zeptali proč, nikdy by vám neodpověděl zcela upřímně. Řekl by, že tuhle část miluje kvůli jejímu procítění, dokonalému vystižení samoty a zklamání, které vám přinese něco tak obyčejného, jako odmítnutí od člověka, kterého z celého srdce milujete. To vše by byla pravda, avšak pravou podstatou slz v Louisových očích nebylo dojetí z perfektního provedení filmu. Skrývala se za nimi vlastní zkušenost tak velmi podobná té, kterou prožívá hlavní hrdina.

„Už zase na to koukáš?" Hlas blonďatého chlapce s sebou nesl typický irský přízvuk a soucit spjatý s porozuměním. Tichý, téměř neslyšný, povzdech sjel z Irových rtů dolů a modré oči si přeměřily bruneta před televizí svým pronikavým pohledem. Bolestné bodnutí postihlo blonďákovo srdce, když si uvědomil, že s trápením svého kamaráda a spolubydlícího v jedné osobě nedokáže nic udělat. Může mu jen přihlížet. Nebyl to potěšující závěr, ale i přesto byl pravdivý. Už tolikrát se snažil, aby se Louis přestal užírat a trápit, ale nikdy neuspěl. Brunet měl svou hlavu, která byla příliš ponořená v naivitě a snílkovství. A bohužel v také v zášti, kterou do ní přineslo bolestivé zklamání.

„Je zbytečné se ptát na něco očividného, nemyslíš Nialle?" šeptem mu odpověděl brunet, ale své oči od televizní obrazovky neodtrhl. Díval se, stále se díval. A stále se mučil minulostí. „Mám ten film prostě rád. Je to... je mi to tak podobné..." krátce zakroutil hlavou, než ji sklopil, aby mohl jeden z pohledů věnovat lehce se třesoucím prstům ve svém klíně. Jakmile za sebou uslyšel Niallův pohyb doprovázený šustěním bundy, ve které byl blonďák obléknutý, zase svůj zrak zvednul.

Niall se odlepil od futer dveří, o která se doposud opíral a uvolnil svůj postoj. Své ruce svěsil podél těla z podmračeného překřížení na prsou a popošel k černé kožené sedačce, na které brunet seděl a ze které sledoval televizi. Bundu si po cestě stáhl z ramenou a předhodil ji přes opěradlo gauče. Sám se pak posadil vedle bruneta, ale ne proto, aby se s ním díval na okoukaný film, nýbrž proto, aby se mohl bez potíží natáhnout pro ovladač na stole a jediným stiskem tlačítka v jeho horním rohu tu love story na obrazovce vypnout.

„Proč?" bylo to jediné, co na jeho počin Louis řekl. Nezlobil se, ale nadšený také nebyl. Opravdu to byl jeho oblíbený film a naposledy ho viděl asi před třemi týdny.

„Vždycky když se na něj díváš, něco se děje, takže... už jsem doma, můžeš mi říct, o co jde," způsobem sobě vlastním vybídl Niall Louise k tomu, aby se mu svěřil s tím, co jej trápilo. V jeho očích tenhle film nikdy nevěstil nic dobrého. Pokaždé, když si jej Louis pustil, upadl do depresivní chvilky plné sebelítosti. A aby se něco takového stalo jindy veselému Louisovi, muselo také existovat něco, co jeho stav přivodilo.

Brunet hlasitě vypustil vzduch z plic skrz nos. Rozporuplné emoce v jeho nitru se odrazily na jeho prapodivné grimase v obličeji – nerozhodné, plné protichůdných pocitů. Hněv a zhnusení, nebo snad bolest a zranitelnost? Co převažovalo? Louis zatřepal hlavou, jako by mu to snad mohlo pomoci utřídit si myšlenky a vyznat se sám v sobě. Nakonec beze slov pokynul hlavou k malé hromádce pošty na konferenčním stolku před televizí, odkud před chvílí Niall sebral do svých rukou ovladač.

Blonďatý muž byl zmatený, ale jakmile překonal počáteční odpor k úkonu nesený nechápavostí, natáhl se ke štosu tiskovin. Hned na jejím vrcholu ležela bílá obálka nadepsaná Louisovým jménem. Než se stihl bruneta zeptat, zdali ona je příčinou jeho stavu, dostalo se mu od něj drobného rozkazu. „Otevři to." A tak Niall obálku otevřel. Oči mu padly na přeložený dopis a nějaké oznámení na bílém papíře se zlatým lemováním. „Co to je?" zeptal se zmateně, avšak do jeho hlasu se prodrala i zvědavost.

„Čti." Další rozkaz z Louisovy strany pobídl blonďáka k vydělání obou papírů z obálky. Nejprve do rukou vzal ten tvrdší z nich. Zdobené okraje, zlaté lemování a ozdobné psací písmo ve stejné barvě jasně hlásalo do světa šťastnou novinu. Tedy jak pro koho. Nebylo těžké si domyslet, že pro Louise to byla spíše příčina zármutku. Nejednalo se totiž o nic jiného, než o svatební oznámení sňatku mezi jistou Taylor Swift a mužem, jehož pouhé jméno vyvolávalo v Louisovi řadu vzpomínek, těch pěkných i těch bolestivých – Harrym Stylesem.

„To ještě není všechno," přiškrceně upozornil zaskočeného blonďáka brunet. Hlavou pokynul k dopisu přiloženém do obálky, a když se Niall nedíval, utřel si z tváře rukávem vytahaného svetru jednu zbloudilou slzu, kterou neudržel na svém místě. „Stačí, když si přečteš konec," rádoby flegmaticky prohodil k Niallovi, avšak hlas jej zradil a nesl s sebou mnohem více ublíženosti, než Louis vůbec plánoval. A bylo to právě těch několik málo slov na konci, co stačilo Irovi k tomu, aby chování svého kamaráda pochopil. Okamžitě odložil dopis s oznámením a obálkou na stůl a otevřel náruč, do které mu Louis ihned vklouzl a nechal se od něj pevně obejmout.

„Přijmeš to?" zeptal se bruneta po chvíli, zatímco mu rukou příjemně přejížděl po zádech v uklidňujících kruzích. Stačila jedna pouhá prosba z Harryho strany, aby se Louis vnitřně opět složil. Pokud by ji pak přijal, nedovedl si ho Niall vůbec představit.

„Asi bych měl, ne? Abych mu udělal radost..." Louis se snažil znít vyrovnaně, ale nedařilo se mu to. Kdyby o svém hlasu nyní tvrdil, že je vyrovnaný, lhal by sám sobě. Ovšem v něčem úspěšný byl. Nebrečel. Zatím ještě ne. Jeho oči sjely na Harryho rukopis na dopisním papíře a přes Niallovo rameno si ještě jednou přečetly jeho prosbu. 

A proto tě prosím, staneš se mým svědkem, Lou?

Vítejte u ochutnávky nové povídky! Prolog tu nechám chvíli "uležet", aby si povídka našla své čtenáře, a také abych si stihla předepsat nějaké ty části dopředu. Budu ráda, když do komentářů napíšete své pocity z první části a vyjádříte svá očekávání a domněnky. Zajímalo by mě, co si od povídky slibujete. ;)

Makkakonka