The Best Man - L.S./Z.T. (CZ) ✓

18. kapitola

„Lou... Louisi! Vstávej! No tak..." známý sametový hlas jej prosil o to, aby otevřel oči a šel vstříc tomu snad nejhoršímu dni, který jej v životě potkal. „Lou!" Zaynův hlas se ozval mnohem blíže jeho tváře a vzápětí bruneta do nosu uhodila známá kořeněná vůně. Tiše nesouhlasně zamručel, potočil se pod tenkou přikrývkou a prudce vydechnul vzduch z plic, když si svým pohybem přivodil třeštící bolest hlavy. Oči už se dívaly do snědé tváře, avšak jen malými škvírkami, jak byly přivřené pod náporem bolesti. Takovou už dlouho nezažil. Včera to musel opravdu přehnat.

Zayn se nad jeho počínání zasmál. „Na, vypij to," drkl jej do ruky a podával mu skleničku naplněnou vodou s rozpuštěným acylpyrinem. „Měl by ses začít pomalu chystat. Už bude skoro poledne. Musíš s jet s Harrym o něco dříve." Mluvil tiše, ohleduplně k Louisově bolavé hlavě.

Louis se na něj jen zamračeně podíval a převzal si z jeho rukou sklenici s vodou. Když odpil dostatečné množství, zkoumavě se rozhlédl kolem sebe. Nacházel se na gauči v obývacím pokoji, který naprosto neznal. Zayn jako by vytušil, jakým směrem se jeho myšlenky ubíhají, mu na nevyřčenou otázku odpověděl. „Jsme u Liama doma. Měl z nás jaksi nejmíň popito, tak nás sem odvezl. Vždy se v těchto věcech držel zpátky," zasmál se.

„Kde je Harry?" opatrně se Louis zeptal. Jeho srdce se úzkostlivě sevřelo v očekávání odpovědi. Pravdou bylo, že si nic moc nepamatoval. Tancoval s ním, ale co bylo potom? Od jistého momentu nevěděl vůbec nic, ani to, jak se sem dostal. Takhle velké okno neměl, ani nepamatoval. Zvláštní obavy mu kroutily vnitřnosti a sužoval jej neobvykle vtíravý pocit, že zapomněl na něco důležitého a zásadního.

„Nahoře v koupelně. Poté co poobjímal záchodovou mísu, si zašel do sprchy." Pobavené jiskřičky zazářily v Zaynových očích, ale zmizely, jakmile se setkal se strachem v Louisových očích. „Děje se něco?"

„Ne, já..." zamumlal Louis a chtěl se na gauči posadit, ale Zaynova ruka jej zatlačila zpátky. „Žádné prudké pohyby, nebo budeš taky zvracet," napomenul jej. „Možná se tomu nevyhneš ani tak, ale prevence neuškodí," s potutelným úsměvem poznamenal, než opět zvážněl. „Tak co se děje?"

„Já... ty, pamatuješ si včerejšek? Celý?" s nejistým úšklebkem se na Zayna podíval.

„Řekl bych, že jo. Více méně ano, proč?" nakrabatil černovlasý čelo.

„Já a Harry... nestalo se mezi námi nic, že ne?" s obavami pohlédl Louis do Zaynovy tváře, aby se setkal se zamyšleným výrazem a hloubavě staženým obočím.

„Nemyslím si, Lou. Pokud jde o tohle, spát jste spolu nespali."

„Cože?!" Louis se zajíkl, když Zayn nahlas vyslovil to, z čeho měl Louis největší obavy. Zároveň mu nešlo do hlavy, jak něco takového mohlo Zayna vůbec napadnout. Přeci mu nikdy neřekl, co se mezi ním a Harrym vlastně stalo, nebo snad ne? „To, jak..." polknul a s očekáváním se na Zayna zahleděl.

„Nejsem hloupý, Lou. Došlo mi z toho mála, co jsi mi naznačil, že právě tohle je důvod, proč jste spolu několik let nemluvili. Přiznávám, překvapuje mě to. Harry nikdy o kluky zájem neměl, co já vím."

„Ne, to neměl," zahořkle odvětil Louis, avšak jeho hlas byl sotva slyšitelný. I přesto Zaynovi jeho slova neunikla. Díky Louisově tónu začínal chápat o něco více. I když byl zvědavý, tak se ale na nic neptal.

„Takže mezi námi opravdu včera nic... nebylo?" chtěl se ještě jednou ujistit Louis.

Zayn pokroutil hlavou v záporu. „Ne. V klubu jste spolu tancovali, co vím, ale nikam jste spolu neodešli, takže..." výmluvně pohodil rukama. „A usnul jsi v autě cestou domů. Sice na Harrym, ale sem jsem tě odnášel já." Jeho rty se zformovaly do drobného úsměvu.

„Díky," vděčně špitl Louis a dopil zbytek vody ve skleničce. Poté se opřel o polštář, který se na gauči nacházel a někdo - pravděpodobně Zayn - mu jej včera strčil pod hlavu. „Dnešek nepřežiju..." zamumlal téměř neslyšně, když si s pohledem upřeným do stropu uvědomil, co všechno jej dnes vlastně čeká.

Zayn si nad ním povzdychl. „Proč jsi sem vůbec jezdil, Lou? To ti nedošlo, že to pro tebe nebude snadné?"

„Já to věděl, Zayne," zkroušeně odvětil brunet, „ale já blbec stále doufal, že bych mohl něco změnit. Získat Harryho, ale... nebudu mu rozvracet vztah, zvlášť když to nemá cenu. Chci s ním být aspoň kamarád. Hlavně ho chci nazpátek ve svém životě." Cítil na sobě pohled hnědých očí, ale nepodíval se do nich.

„A co já?" I Zaynův hlas byl najednou příliš tichý. „O mě bys ve svém životě stál?" Oba věděli, že tato otázka má mnohem větší a hlubší význam. A Louise díky ní naprosto ovládlo zmatení. Najednou nevěděl co říct. Nadzvedl se na loktech a podíval se do Zaynovy tváře plné očekávání. Tichým odkašláním si dodal odvahu vyslovit vše tak, jak to cítil.

„Já... si fajn chlap Zayne, cítím se s tebou dobře, ale já... nepřijel jsem sem hledat náhradu za Harryho. Asi..." povzdechl si, „asi jsem s tebou předevčírem neměl nikam jít. Nechtěl jsem ti tím dát naději na něco víc. Myslel jsem, že je ti jasné, že z toho nic nebude. Sakra, vždyť bydlím pomalu na druhé straně zeměkoule!"

Zaynovy oči posmutněly, ale zároveň se v nich mihlo pochopení. Louisova slova jej lehce zamrzela, ale také mu jen pomohla utřídit si myšlenky. Měl pravdu. I když na něj brunet zapůsobil, nemůže od toho, co mezi nimi proběhlo, chtít něco víc. Nebylo by to možné.

Jeho rozum vše chápal, ale v srdci jej podivně bodlo, když si uvědomil, že dnes se s Louisem uvidí naposled. Večer mu odletí zpět domů, do Anglie, za svým vlastním životem a on tu zase zůstane sám, jen s hrstkou přátel, které tu má.

***

„Opravdu to není takhle divný?" Harry se znovu zadíval na svůj odraz v zrcadle a již po několikáté si poupravil límeček od košile. Louis stál s drobným úsměvem na rtech za ním s rukama nervózně sepjatýma do sebe. Cítil se v této chvíli celý nesvůj. Nevěděl, jak se má chovat, a v srdci se mu mlátila bolest z prohry spolu s uspokojením, že bude svědkem Harryho štěstí.

„Harry! Vypadáš skvěle," pochválil mu jeho vzhled Louis a přešel za něj, aby mu položil své ruce na ramena. Co na tom, že se při tomto důvěrném gestu celé třásly. Harry jej nyní potřeboval a on mu už jen svým příjezdem sem slíbil, že tu pro něj v tuto chvíli bude.

„Co když si to nakonec rozmyslela, co když mi řekne ne?" zabrblal Harry s nervy evidentně v koncích. Otočil se směrem k Louisovi, a ten si tak mohl prohlédnout jeho podmračenou tvář plnou obav. „Nepřežiju to, co budu dělat, když-"

„Dopadne to dobře, Hazz," pousmál se na něj Louis. „T-taylor tě miluje a ví, že ty miluješ j-ji, u-určitě necouvne." Nenáviděl se za to, jak se mu při těchto slovech třásl hlas. Ale když je vyslovoval nahlas, najednou si uvědomoval, jak moc by od něj bylo podlé, kdyby se v předchozích dnech snažil zvrátit průběh událostí. Jen by tím ublížil jak Harrymu, tak Taylor. A ruku na srdce, to nechtěl.

„Jsem rád, že tě mám," vydechl Harry upřímně. „Jsi ten nejlepší přítel, jakého jsem si mohl přát," pousmál se a gestem Louisovi naznačil, aby k němu popošel blíže. Když tak s váháním brunet učinil, pevně jej obejmul. „Slib mi, že už se mezi námi nic nepokazí. Ani nevíš, jak moc jsi mi těch pět let chyběl. Nerad bych o tebe zase přišel." Jeho hlas zněl naléhavě a prosebně, stejně jako působilo jeho objetí.

Louis jen stěží potlačil slzy, které se mu zase draly do očí. „Slibuji."

Nepřestáváte mě překvapovat! Tolik teorií, kolik se vyrojilo pod minulou částí... bože lidi, vy jste mě pro jednou zase dostali a připravili o slova. :D Chtěla bych vám moc poděkovat za tu neuvěřitelnou aktivitu a neméně tak za 50. místo ve fanfikci, kterého příběh před dvěma dny dosáhl. Moje nejúspěšnější Larryovka... a jen díky vám! Jste zkrátka úžasní! <3

Makkakonka