The Best Man - L.S./Z.T. (CZ) ✓

19. kapitola

„Tímto vás prohlašuji mužem a ženou. Nyní můžete nevěstu políbit."

Slova, která se Louisovi zabodávala do srdce jako dýka. Když viděl, jak se Harry se širokým šťastným úsměvem nahnul k Taylor, raději nenápadně sklopil pohled. Jak moc si přál, aby tato chvíle nikdy nenastala. Samozřejmě, těšilo jej Harryho štěstí, ale zároveň to tak moc bolelo. Proč? Proč zrovna Taylor? Proč ne on? Vždycky snil o tom, kal bude na jejím místě a nyní se jeho dlouholeté sny rozplynuly, zbouraly se jako domeček z karet. A on? S nuceným úsměvem se připojoval k všeobecnému potlesku.

Tak moc si přál, aby tu nyní vedle něj stál Niall a pořádně ho obejmul, aby mu dodal sílu, protože dnešní den zdaleka ještě nebyl u konce. Kolena se mu málem podlomila, když se jeho pohled na okamžik střetl s Harryho zelenýma očima. Zářily v nich radostné jiskřičky, odrážely pocit neskonalého štěstí a než se od něj zase odvrátily, mohl v nich Louis spatřit omluvný záblesk. Možná se mu nedařilo skrývat své pocity tak dobře, jak si přál.

Dále byl jako v mrákotách. Sotva si uvědomoval, co dělá, když bral do rukou pero a připojoval svůj podpis ke dvěma předchozím. Ruka se mu při psaní neobvykle třásla a s posledním tahem pera po papíru cítil, jak mu srdce v hrudi puká a rozpadá se na několik drobných střípků. Teď již nebylo cesty zpět. Harry a Taylor jsou svoji, není tu žádná možnost, jak by Harryho mohl získat. Ne po tom, co jej kudrnatý odmítl a nechal si od Taylor na prst nasadit snubní prsten. Všechny iluze se mu rozpadly. Život s Harrym nebo třeba jen jakýkoliv vztah s Harrym, to všechno bylo pryč. Definitivně. Zůstala jen bolest. Palčivá bolest v hrudi a slzy v očích.

Když se dav začal ubírat k východu z kostela a při tom nepřestával oslavovat novomanžele, ucítil Louis na svém rameni povzbudivý stisk. Než se stihl na dotyčnou osobu otočit, sjela ruka po zádech až na jeho bedra. Hřejivý příjemný dotyk teplé dlaně vyslal do jeho těla vlnu uklidnění, která se usadila až v srdci a svou silou držela všechny rozbité střípky pohromadě. Nemusel zvedat hlavu, aby věděl, kdo to za ním stojí. Poznal ho. Poznal jeho dotyk i jeho osobitou vůni, kterou během chvíle zaznamenaly všechny čichové buňky.

Jakmile se odhodlal a podíval se do nádherných hnědých očí, setkal se se soucitem a pochopením. Věnoval Zaynovi drobný úsměv, který vykouzlil na tvé tváři jen a pouze pro černovlasého. Během mžiku se však z úsměvu stal poraženecký úšklebek, a tak raději své rty opět stáhl do rovné přímky. Nepotřebovali se Zaynem slova, aby jeden druhého pochopili. A Louis byl Zaynovi z celého srdce vděčný, že nic neříká. Stačilo mu, že tu s ním byl. A vše, co potřeboval, bylo vepsáno v jeho očích.

Až bolestně černovlasého postrádal, když seděl v autě jedoucím od kostela na hostinu. Ruce si nervózně třel v klíně o sebe a snažil se upokojit. Jedna část dne možná byla za ním, ale další jej ještě čekala. Už když přijal roli svědka, věděl to. Věděl, že na něco takového dojde, ale tím, že stále potají doufal, že jeho přítomnost zde něco na Harryho postoji změní a že snad - ano, až tak bláhový byl - Harry kvůli němu svatbu i zruší, odsouval tuto skutečnost do pozadí. Proto na něj dolehla až teď. A nešlo o nic jiného, než o svatební proslov, který se od něj jakožto od ženichova svědka očekává.

Stálo jej to hodně sil, když se nakonec přede všemi svatebčany postavil a spustil. Snažil se nedat ve svých slovech najevo, jak moc jej každé slovo hrané radosti bolí, jak moc si přeje být někde jinde, jak lituje toho, že svědectví na svatbě přijal. Raději s nuceným falešným úsměvem vzpomínal na hezké zážitky s Harrym a sem tam pobavil shromážděné nějakou vtipnou historkou. Plnil svou úlohu jako naprogramovaný robot a zatímco jeho oči sledovaly šťastné tváře všech v místnosti, srdce volalo po útěku pryč z tohohle šílenství.

Jako křehká skleněná růže při pádu na zem se tříštilo jeho srdce, když svůj proslov zakončoval přáním krásné budoucnosti pro novomanžele. Kéž by ta slova mohl směřovat jen Harrymu. Štvalo jej to. Rozčiloval sám sebe tou prostopášnou rozpolceností, když se v něm střetával pocit ublíženosti spolu se smířeností a láskou k Harrymu, která mu nedovolovala ničit kudrnáčovo štěstí. Vybral si Taylor, a tak Louis doufal, že si aspoň Harry vybral správně. Nic to však neměnilo na tom, že to bolelo.

Úlevný balvan spadl mu ze srdce, když se znovu posadil na svou židli po Harryho boku. Pohled raději upíral na bílý ubrus na stole a s pevně stisknutými čelistmi k sobě zadržoval slzy, které se mu hnaly do očí. Nenáviděl sám sebe. Za všechno. A jakmile měl pocit, že uplynulo dost času od proslovu a že už mu nikdo nevěnuje ani špetku své pozornosti, zvedl se ze židle, a jak nejvíce nenápadně dokázal, pokusil se vypařit z místnosti na chodbu. K jeho štěstí zela prázdnotou, a tak si dovolil z úst vypustit přiškrcený vzlyk a sesunout se podél stěny dolů.

Hlavu zabořil do dlaní a snažil se přemoci svůj pláč. Je na svatbě, tady se přeci plakat nemá! A když už, tak jen dojetím a radostí. Proč sem proboha jezdil? Proč byl tak bláhový a myslel si, že na Harryho volbě něco změní? Proč mu dovolil, aby znovu vstoupil do jeho života, zrovna když už se smířil s jeho ztrátou? Proč nemůže být silnější a ustát to? Bez pláče, prolitých slz a bolavého srdce? Navždy zůstane jen Harryho kamarádem - musí mu to opravdu být málo? Proč chce stále víc, i když již není cesty, jak to získat? Zaslouží si být vůbec Harryho kamarád, když je tak sobecký?

Když si jej znenadání dvě silné paže přivinuly do objetí, bylo to jako vysvobození. Jeho přetížená mysl zahodila všechny otázky a stáhla se, aby nechala volný průchod všemu žalu, který proudil ven skrze srdce. Slzám, které se doposud snažil omezovat a zadržovat, jak nejlépe uměl, byla snížena pomyslná hráz, a tak již bez jakéhokoliv otálení v potocích stékaly po jeho tvářích a vsakovaly se do saka druhého muže.

Zayn na Louise lítostivě hleděl a jemným pohupováním paží jej konejšil jako malé dítě. Nedokázal si představit, co Louis nyní cítí, ale jeho samotného bolelo srdce, když viděl, v jakém stavu se brunet nachází. Neznal jej dlouho, ale i tak už se mu Louis stihl dostat pod kůži. Nebylo to jen o tom, že jej shledával krásným, a on si to uvědomoval. Ničilo jej vidět brunetovo trápení, nepřál si Louisovy slzy a nejraději by jeho pláč sám zahnal někam daleko. I když si byl téměř jist, že jej Louis nevnímá, šeptal mu do ucha slova útěchy, zatímco rukou lehce hladil brunetova záda.

Byl odhodlán s ním dnes zůstat, i když o jeho přítomnost dost možná nebude mít Louis zájem. Ale kdo ví, co by jej v tomto stavu napadlo, když by poslední den v Americe trávil sám. Po tom všem. Umanul si, že jej neopustí až do zítřejšího odletu. Jestli hádal správně, Louis jej bude potřebovat.

Později než obvykle, přesto však stále v sobotu! ;) Odpusťte, ale od pátku nějak nevím, co dělat dřív. Dokonale jsem odignorovala pověstné ticho před bouří a najednou se toho děje nějak moc. Nevím, kde mi hlava stojí. :/

Snad jste si dnešní díl užili. Už jich opravdu moc nezbývá. Vím, že se mnohým z vás nelíbí, jak moc se v povídce roztahuje Zayn, ale na Zouis podtext jste všichni byli upozorněni v tazích příběhu a pokud dokážete najít a zhodnotit pravé poselství příběhu, pochopíte, že jsem jej mezi Larryovky nezařadila jen tak.

Makkakonka