The Best Man - L.S./Z.T. (CZ) ✓

13. kapitola

„Louisi, co se to s tebou děje?" zoufale si povzdechla brunetova maminka, když vstoupila do pokoje svého syna. Přes zatažené žaluzie sem pronikalo jen minimum světla zvenčí, a to byl dnes nádherný slunečný den! Slunce stálo vysoko na obloze, mraky byly v nedohlednu, ptáci venku zpívali a Louisovy sestry se s radostným pískotem a smíchem potápěly v zahradním bazéně za domem. Jen Louis již několikátý den v řadě odmítal vylézt z pokoje i někam jinam, než na záchod.

Jídlo mu Johannah nosila do pokoje až pod nos, pokládala ho pětkrát denně na noční stolek vedle synovy postele, avšak vždy, když přišla s dalším denním chodem, ten předchozí mohla nedotčený vzít zase nazpátek a dát ho na jídlo někomu jinému. Louis se celé dny válel v peřinách, nejedl, téměř ani nepil, nespal a jen plakal. Pokoj nepříjemně zapáchal potem a postrádal čerstvý kyslík. Občas se Johannah již neudržela a otevřela tu okno, stejně jako tomu bylo i dnes.

Louis na ni bez síly vykoukl červenýma očima zpoza peřiny, než se se zamručením otočil pryč od nepříjemného denního světla, které jej bodalo do očí, a přehodil si peřinu přes hlavu, aby neslyšel žádný hluk doléhající do pokoje zvenčí. Johannah si povzdechla a se skelnýma očima si přisedla na okraj Louisovy postele. Nesnášela se za to, že mu nedokáže pomoci.

Ten den, kdy se Louis dopoledne přihnal se srdceryvným pláčem domů, se jí povedlo ze syna dostat několik informací o tom, co se stalo. Nedostala je ucelené, jelikož každá z nich byla přerušovaná četnými vzlyky, ale domyslela si, co obsahují chybějící místa. O synových citech k Harrymu věděla. Dovtípila se jich sama. Jako matka nemohla přehlédnout, jak se na Harryho její malý BooBear dívá. Doufala, že časem je rozpozná i Harry, jelikož Louis nikdy nevypadal, že by se mu dokázal svěřit sám.

Přála si, aby spolu byli šťastní. Harry byl v jejích očích moc příjemný mladík, který udělal, cokoliv v Louisových očích viděl. Stejně jako Louis si myslela, že by tak mohl jednat, protože k němu cítí to samé. Ovšem stejně jako Louis se také pletla. Litovala toho, co se mezi chlapci stalo, ale věděla, že Harryho sexuální orientaci nezmění. A Louisovu jakbysmet. Na rozdíl od Louise si ale nedělala žádné falešné naděje do budoucna. I když se na Harryho za jeho slova zlobila, snažila se jej kontaktovat, aby jej mohla přimět k omluvě a rozhovoru s Louisem. Chtěla mu říct, jak moc se Louis trápí. Avšak spojit se s Harrym se jí nikdy nepodařilo. A nejinak na tom byl i Louis.

Přes prvotní myšlenku, že Harry po tom všem nechce ani vidět, si uvědomil, jak moc jej postrádá a že jej u sebe naopak potřebuje. Svůj mobil nedal z rukou, neustále Harrymu volal, nechával vzkazy v hlasové schránce, bombardoval jej esemeskami, emaily i zprávami na sociálních sítích; vše v omluvném duchu, kde bral veškerou vinu na sebe. Časem se však od Harryho dočkal jen další rány, to když si kudrnatý zablokoval jeho číslo i veškeré Louisovy účty na sociálních sítích. Od té chvíle se z mladého bruneta stalo bezduché tělo, které odmítalo dělat cokoliv proto, aby se dožilo dalších dní.

Vrchol nastal, když Johannah svého syna před několika dny našla v koupelně se žiletkou v ruce a několika krvácejícími šrámy na předloktí. V ten den se pořádně rozlítila. Možná dokázala pochopit, že Louis neměl chuť k jídlu, ani k životu, ale vzít si ho? Ubližovat si? To už na ni bylo příliš. Na okamžik zapomněla, jak moc jí Louisovy slzy drásají srdce a rozkřičela se. Žiletku tehdy vzteky vytrhla z Louisových rukou a hodila ji proti zdi. Zpětně litovala toho, jak jí ruply nervy, vše mohla řešit mnohem klidněji, ale na druhou stranu děkovala bohu za to, že její výstup měl kýžený účinek. Žádný šrám na Louisově těle od té doby nepřibyl.

„Boo, no tak, zlatíčko moje, musíš se z toho konečně dostat," tiše promlouvala k brunetovi schovanému pod peřinou a jemně mu ji odtáhla od ucha. Stěží zadržovala pláč. Co má udělat, aby se její syn zase usmíval jako kdysi? Aby je všechny rozesmával, na každou situaci měl vtipnou odpověď a pro pobavení svých sester ze sebe klidně dělal hlupáka? „Já vím, že to bolí, Lou, ale takhle to dál nejde. Určitě časem najdeš někoho, kdo tě bude mít rád. Do koho se zamiluješ, a díky komu na Harryho zapomeneš. Ale musíš vylézt z té postele, Louisi. Prosím, moc tě prosím."

Úzkost v jejím hlase bruneta na posteli rozplakala. Další příval slz se spustil dolů po jeho lících a zmáčel tak modrý polštář špinavý od mnoha dalších slz, které na něm již dávno zaschly. Louis už si myslel, že je nemožné, aby z jeho očí vytekly i další slané kapičky, ale pletl se. Znovu se tam nějaké našly a znovu mu smáčely obličej.

„Boo," vzlykla Johannah tiše a pohladila ho po rozcuchaných mastných vlasech. „Pojď ke mně, prosím," vyzvala ho, a když jí Louis nakonec přesunul svou hlavu do klína, přivinula si jej blíže a neustále jej s prosbami líbala na čelo.

***

Jak Louis předpokládal, alkoholu bylo na oslavě požehnaně. Věděl, že nezdvořile odmítal všechny, kteří si s ním chtěli popovídat, a to jen protože toužil po některém z těch plastových kelímků, do kterých se rozlívala vodka, whisky, ale i rum a další nápoje, v nichž alkohol rozhodně nescházel. Pokud mu někdo jeden z takových kelímků donesl přímo pod nos, neváhal a ihned jej přijímal, a když se nikdo takový nenašel, jal se vyhledávat pití sám. Po čtvrtém kelímku, který v něm skončil, už je přestal počítat. Jednak proto, že už mu alkohol v krvi stoupl natolik, že mu něco takového, jako počet vyprázdněných kelímků, bylo naprosto, a jednak věřil, že už by ani pořádně počítat nedokázal.

Zašil se stranou ode všech, které znal, a ti neznámí si jej naštěstí nevšímali. Seděl na nepohodlné plastové židličce, z dálky slyšel hlasitou hudbu dunící z reproduktorů umístěných všude možně po domě i zahradě a v ruce držel další rozpitý kelímek. Chtělo se mu brečet, nesmyslně křičet, umřít a zároveň žít. Nechápal se. Cítil se tak moc rozporuplně. Proč tu nemůže být Niall, aby jej objal, vyslechl ho a nechal ho, ať se mu zase vybrečí na rameni? Při tom by jej vískal ve vlasech, hladil po zádech a trpělivě mu všechny prolité slzy utíral z lící. Tak moc mu ten irský kluk chyběl. Na jeden zátah do sebe kopl zbytek pití z kelímku a bílý kousek plastu zmáčkl a zahodil pod židličku. Momentálně mu bylo naprosto ukradené, že tu dělá bordel. Však on to někdo uklidí, až na to přijde.

„Neměl bys tolik pít," káravě se kousek od Louisovy hlavy ozval známý hlas.

„Neser se do toho, Zayne," utrhl se na něj brunet a prudce vstal ze židle, jak chtěl od černovláska zase utéct. Náhlý pohyb v kombinaci s vypitým množstvím alkoholu však způsobil, že zavrávoral, a kdyby jej Zayn pohotově nechytil, skončil by rozpláclý na zemi jako pytel brambor.

„Trochu jsi přebral, nezdá se ti? Je to sice oslava, ale rozhodně by sis tu neměl způsobit otravu alkoholem," vyčetl mu Zayn a pevně jej držel kolem pasu. Bez něj by se Louis asi jen těžko udržel na nohách. „Pojď, odvedu tě dovnitř. V některém z pokojů se prospíš. Harry s Taylor tu podle všeho taky zůstanou. Přeci jen oba pili, o El nemluvě. Nemá tě kdo odvézt."

Louis sice něco zabrblal na protest, ale stejně se nechal Zaynem odvést dovnitř do domu. Vrávoravě kladl jednu nohu před druhou, zatímco jej Zayn držel jednou rukou kolem pasu a tou druhou si přidržoval jednu z Louisových paží kolem svého krku. Na schodech se u podařilo zakopnout, takže spadl na zem a Zayna strhl sebou. Černovlasý jen tiše zaklel a vytáhl ho zpět na nohy. „Zvedej se, už je to jen kousek. Nemůžeš spát na schodech."

Přidávám už nyní, nevím, kdy bych se "zítra" k zveřejnění dostala a nechci, abyste museli čekat až do noci. Doufám, že se líbilo a že jsem vás ničím nezklamala. :) Také vám moc děkuji za skvělou odezvu na předchozí díl! Jste skvělí. :3

Makkakonka