The Best Man - L.S./Z.T. (CZ) ✓

20. kapitola

Cesta na letiště probíhala v naprostém tichu přerušovaném jen vrčením motoru auta. Louis s hlavou opřenou o okno a bezduchým pohledem zíral ven, avšak i přesto neměl nejmenší ponětí, kudy zrovna jedou. Tak moc se ztrácel ve svých myšlenkách a vzpomínkách. Ale také v obavách ze svého návratu domů. Jaké to bude, až zase bude od Harryho oddělen celým oceánem? Jaké to bude žít s vědomím, že již nikdy nedostane příležitost změnit na jejich vztahu vše směrem, jakým by rád? Spokojí se s pouhým statusem kamaráda, spolužáka a jednorázového omylu?

A Niall... Chudák Niall z něj opět bude na prášky. Jako kdyby jej nevaroval, jako kdyby mu to neříkal. Samozřejmě, že měl zase pravdu, když tvrdil, že jej tahle návštěva Ameriky jen dorazí a udělá z něj opět trosku, kterou byl několik měsíců po Harryho odstěhování. Vůbec by se nedivil, kdyby se na něj Ir vykašlal a poslal ho někam. Kdyby ho poslechl, ušetřil by si tolik trápení.

Teď mu opět bude jen na obtíž. Tak se totiž vždycky cítil, když měl svou chvilku, během které ho Niall musel utěšovat a silou vůle udržovat při životě. Znal se, věděl, že je schopen nejíst a nevycházet z pokoje i několik týdnů. Kdyby Nialla tehdy na vysoké nepotkal, neměl by tu školu ani hotovou. Kdyby Nialla neměl, přišel by díky svému chování o více, než jen o jedno zaměstnání.

Bude těžké se po tomhle všem vzchopit, ale musí se o to snažit a musí se mu to i podařit! Nemůže se další část života jen utápět v zármutku z Harryho rozhodnutí a neopětovaných citů. Kdyby aspoň nebyl taková baba a dokázal se přes všechno přenést jako většina dalších mužů! Ale on ne, proč jen musí být tak citově založený? Kolik dalších gayů by prostě šlo večer do baru a skončilo na záchodech s prvním pěkným klukem, na kterého by natrefili? Jenže on něčeho takového není, nikdy nebyl a ani nebude schopný. Nedokáže na někoho zapomenout jen tak, obzvlášť je-li tím někým Harry. Raději se bude doma utápět v žalu a brečet do polštářů.

„Lou, mám ti někde na chvilku zastavit?" vyrušil ho z myšlenek Zaynův vstřícný hlas. Hnědé oči na něj s obavami hleděly a on si až nyní uvědomil, že mu již zase po tvářích tečou proudy slaných slz. Dolní ret se mu samovolně chvěl, takže jej musel zkousnout zuby a ruce měl zaťaté v pěsti, až mu klouby na nich bělely. Kdy se tomu tak stalo, ani nevěděl.

„Ne," zašeptal a s pokroucením hlavou sklopil svůj pohled do svého klína. Neměl na to, aby Zaynovi jeho pohled oplácel. Je takový slaboch! Nezaslouží si mít nikoho, kdo se o něj upřímně zajímá!

„Louisi..." nesouhlasně vydechl Zayn a dovolil si další pohled na bruneta.

„Ne Zayne. Prostě... jeď dál." Další zakroucení hlavou a slova vyřčená se zavřenýma očima. Chtěl odsud co nejdál, chtěl již být doma, daleko od Harryho a všeho, co se s ním pojí. A i když byl Zaynovi neskonale vděčný za jeho čas, přál si být co nejdál i od něj. Všechno jen zhoršuje. Jako kdyby neměl dostatek trápení s Harrym, musí mu Zaynova vlídná slova přidávat další. Před týdnem jej ještě neznal a nyní má pocit, že spolu snad i museli plácat bábovičky na pískovišti před mateřskou školkou. Je toho na něj moc.

„Jak si přeješ," tiše odvětil Zayn a pokračoval dál v jízdě, i když se obavy o Louise z jeho očí nevytratily. Nedokázal si představit, jak bude Louis fungovat, až se vrátí domů do Anglie. Z celého srdce doufal, že se najde někdo, kdo zaujme jeho místo a podrží jej, postaví Louise zpět na nohy a snad mu i ukáže, jak vypadá pravá láska a štěstí. Nic jiného si podle něj totiž Louis nezaslouží. Vytrpěl si toho již dost, osud se nad ním již musí slitovat a dopřát mu trochu radosti ze života. Sám se nachytal při tom, jak doufá, že by tím člověkem mohl být on sám, ale vzhledem k okolnostem zdálo se něco takového naprosto nemožné. Vždyť to nebude dlouho trvat a zase je bude dělit celý oceán!

Když čekal spolu s Louisem v letištní hale na odlet toho správného letadla, seděli mlčky vedle sebe. Zayn se zpočátku snažil navázat s Louisem nějakou konverzaci, ale vzdal to, jakmile se mu i u čtvrtého pokusu dostalo nepříjemné a kousavé odpovědi. Louis sám se za ně v duchu fackoval, nechtěl jimi Zayna nikterak naštvat či odradit, jen teď neměl na mluvení náladu. Proto také po několika promlčených minutách, kdy sám s rukama v kapsách sledoval okopané špičky svých tenisek, věnoval Zaynovi plachý pohled a tichou omluvu.

Zayn jej po celou dobu tiše pozoroval. Očima studoval brunetovu utrápenou tvář, smutné oči zabodnuté do země a lítostivě se díval na viditelné kruhy pod očima, způsobené bezesnou nocí proplakanou do polštáře. Proč jen to musí být zrovna Louis, kdo zažívá takové trápení? Proč si ze všech lidí na zemi bůh vybral zrovna jeho? Kdyby neznal brunetův příběh, neváhal jej nazvat andělem na zemi. Oplýval takovou krásou, jeho srdce bylo bezesporu dobré, v očích by se za normálních okolností zračila bystrost a postřeh. A takové dokonalé stvoření tu teď sedělo jako hromádka neštěstí a čekalo na letadlo, které by je odvezlo domů.

Když Louis uslyšel první výzvu k nástupu do letadla, vyšvihl se na nohy tak rychle, až se divil, kde vzal energii na tak rychlý pohyb. Zayn se s povzdechem postavil vedle něj, a když se chtěl Louis beze slova rozejít k patřičné bráně, chytil jej za ruku a nenásilně si jej natočil k sobě. „Neutíkej mi tak rychle, prosím," pokroutil Zayn zoufale hlavou. Z nějakého důvodu se jeho srdce v hrudi hlasitě rozbušilo a jediné, po čem zatoužil, bylo prodloužení posledního okamžiku s Louisem.

V brunetových se díky slovům černovlasého mihlo zmatení, ale vyhověl mu a zastavil se. Svou tvář natočil k Zaynovi a s otázkou v očích na něj hleděl. Když byl přitáhnut do objetí Zaynovi hřejivé náruče, neodtáhl se. Naopak ji uvítal. Za těch posledních pár dní si na ni zvyknul a bylo mu v ní dobře.

„Budeš mi chybět," zamumlal mu černovlasý do vlasů. Horký dech ovanul brunetův krk a způsobil mu husí kůži šířící se od šíje na celá záda.

„Ty mně taky," tiše šeptnul Louis nazpátek. Až když ta slova vyslovil, uvědomil si, jak moc pravdivá byla. Se Zaynem se tu sblížil ze všech nejvíce a neřekl by, že v tomto tvrzení hrála podstatou roli skutečnost, že se spolu i jednou vyspali. Spíše bral Zayna za jediného přítele, kterého tu potkal. Rozuměli si spolu a také spolu za ten týden strávili nejvíce času, tudíž měl Louis příležitost Zayna doopravdy poznat.

Když se od něj Zayn odtáhl, kousal si ret a váhavě se na něj díval. A než se Louis stihl zeptat, co se děje, byly jeho rty zajaty v polibku, který mu černovlasý na rozloučenou věnoval. „Doufám, že se ještě někdy uvidíme," zašeptal mu Zayn do rtů před tím, než je propustil ze svého sevření. „Hodně štěstí, Lou."

Tak a můžu prohlásit, že máme ze hry oba. Harry se oženil, Zayn pochopitelně zůstává ve Státech, zatímco Louis se vrací po perném týdnu domů za Niallem... Jak myslíte, že to dopadne? Je ještě nějaká šance, že Harry opět vstoupí do hry? A co Zayn? Louise od nich obou odděluje celý oceán... Za názory budu moc ráda! Čeká na vás totiž už jen jedna kapitola a epilog! :) 

Makkakonka