Život tiché psychopatky [►POZASTAVENO]

16# Útěk

Probouzím se někde... jinde. Těžko říci, jak jsem se sem dostala. Pohlédnu dookola. Je tu nějaký pokoj.„Eh?" vydám ze sebe jako jedinné. Zahlédnu tvář toho,který mě tehdy ve sprchách napadl. Roztřesu se strachy.

Jedné věci si všimnu až o chvíli později. Nemám ručník. Jsem nahá! Beze slova mě náhle on chytí za kotník u nohy a prudce si měpřitáhne k okraji postele. Hned na to mi chytí a silně stiskne i druhou nohu,takže jsem jej nemohla kopnout.

Sklání se nade mnou a na tváři mu pohrává pobavený úsměv zatímco seočima bez jediného mrknutí vpíjí do těch mých.

„Takže prozačátek si určíme pravidla. Kopneš mě, zlámu ti hnáty. Praštíš mě,zlámu ti ruce. Kousneš mě, vymlátím ti zuby. Budeš křičet, vyrvu tijazyk." řekl mi velice děsivým, ledově kliným hlasem s úsměvem na rtech, jako by mi jen sděloval informace o počasí. „Rozumíme si?" Povytáhl poté obočí při téhleotázce a tázavě na mě pohlédl přičemž mi silněji stiskl kotníkyu nohou za které mě velice pevně držel.

„Je jenom na tobě v jakémstavu odsud odejdeš..." pověděl. Vytřeštila jsem oči. „A vlastně je to trochu dramatičtější - pokudodsud vůbec budeš schopná odejít..." opravil se a sklouzločima po mém nahém těle.

Křečovitě zavřu oči. Nesnáším oční kontakt. A s ním už takynechci mít nic společného! Snažím se pro něj natáhnout po ručníku. O co mu sakra jde!?pomyslela jsem si. Na jeho slova jsem jen mlčky přikývla. Asi ho budumuset uposlechnout. Proč me nemůže rovnou zabít, proč mě před tím musítrápit? nelezlo mi to zkrátka do hlavy. Oči mám stále zavřené.Musím to přetrpět...

Když se ten úchylák otočil, aby si něco sjednal, povolil a já sebrala veškerou odvahu, přičemž jsem se mu vysmekla. Neměl si chystat věcičky na mé mučení. Jeho mínus.

Já vyhrála. Vyběhla jsem stále otevřenýma dveřma z pravděpodobně jeho pokoje...