Život tiché psychopatky [►POZASTAVENO]

21# Nástěnka

Vyběhla jsem ze společenské místnosti a namířila si to dále ke schodům. Měla jsem v plánu se opět vydat na pokoj, když mě zastavilo poměrně velké písmo na jednom z papírů, jež byly připevněny na nástěnce. Přimhouřila jsem oči.

Vyčetla jsem z papíru, že zítřejší datum je datum mého odjezdu. Cože? Takže jsem se asi vážně spravila! Třeba mi to fakt pomohlo... ale co Timothy a Stela? A co ty deprese? A to všechno? Budu teď nějak na domácí léčbě, nebo tak? Doufám, že do mě nebudou hustit nějaké odporné chemické prášky.

Možná se mi tomu ani nechtělo věřit, musela jsem si přečíst papír několikrát, abych ho vůbec pobrala a pochopila pořádně, tedy tak, jak je třeba pro psychopatku, jako jsem já.

Spokojeně jsem se usmála a už pelášila do pokoje, schody jsem vyběhla po dvou, občas i krokem po třech. Spokojeně jsem se culila. Domů se mi sice příliš něchtělo, ale i přesto jsem byla ráda, že už mé problémy nikdo nebude řešit celé dny a noci. A byla jsem hlavně ráda, že už neuvidím toho násilného úchyla.

Ihned jsem si na pokoji začala balit věci. Sbalila jsem si všecko, co sbalit šlo a ihned jsem se vydala kreslit. Vzala jsem si skicák, tužku, sedla si k oknu a s radostí v tváři jsem začala pečlivě tužkou vykreslovat zahradu léčebny.

Kupodivu, u tohoto jsem vydržela až do večera. A nakonec jsem u toho usnula.