Život tiché psychopatky [►POZASTAVENO]

18# Aidan, nebo Eidam?

Pokývl na mě s mírným úsměvem. Pravděpodobně na mě viděl, že jsem v nervech.

„To je v pořádku mě nerušíš,"  poví, stále se mile usmívá, nakonec přistane nešikovně vedle mě. „Nezranila ses?" zeptal se opatrně a lehce mi položil ruku na rameno.

Během chvilky ve mě přeskočila Stela a já ucukla. „Nešahejte na mě!" štěkla jsem vysokým, rádoby namyšleným hlasem a zpražila chlapa pohledem. Doplatila jsem se o něco dále. Začíná takto úplně všechno? Jo, u nás na škole takto začínala obrovská vlna psychické i fyzické bolesti. zařepala jsem hlavou pro pokus o zapomenutí toho roku na nové střední škole.
Stále jsem se celá klepala, v očích jsem měla slzy. „Jsem v cajku." sykla jsem. Moje tvář vypadala velmi zoufale, můj hlas tomu nesvědčil. Já chci domů... očima jsem těkla po okně. Zdálo se mi, že začínají padat vločky. Hovno, vidiny... Ty jsi ale blbá, Holly.

Mé chování muže očividně velice překvapilo. Zvedl ruce v gestu napůl obranném, napůl to byl klasický signál na znamení, když se nekdo vzdává.

„Dobře, klid, stačí říct. Nechci ti nic udělat. Čestný skautský," oznámil mi a doplnil to přísahou spojenou s gestem jednoduché přísahy.

Z kleku se přemístil do sedu a složil si ruce do klína. „Jsem rád, žes nespadla nějak blbě," prohlásí a zlehka se upřímně pousměju, spíše to bylo pozvednutí koutků, které jsem nedokázal zastavit.

Na zlomek vteřiny jsem pohlédla chlapovi do očí. Nevím kdo to je, chci se mu podívat do očí, abych viděla, zda to myslí nějak vážně, nebo... Eh, ale když mě vždycky dělal oční kontakt strašný problém... křečovitě jsem zavřela oči a otočila se k pootevřeným dveřím. Zahlédla jsem stín.

Odvrátila jsem se a otočila se na muže. „Klid Holly, dýchej." promluvil na mě Timothy, který se náhle zjevil vedle mě. Pohlédla jsem na něj. „Víš to jistě?" zeptala jsem se tiše a zachvěla se. Timmy zmizel. „P-počkej, kam jdeš?!" sykla jsem. Po tváři mi stékala slza. „Já Nechtěla... Pro-promiňte." špitl jsem směrem k blonďákovi. „R-rád? A proč? Co mi chcete-..." nezvládla jsem větu doříct.

Když jsem se mu omluvila, slabě jsem se pousmál. „V pořádku, je spousta lidí, kterým vadí cizí dotyk," pokrčil jsem rameny. Pak jsem se zaměřil na druhou část její řeči. „Ano, jsem rád, že jsi v pořádku. Tedy hlavně proto, že kdyby sis při pádu ublížila, mohl bych se ti pokusit pomoct, ale o všech zraněních tu musí vědět doktor Wilson, ale nechtěl bych tě za ním táhnout. A co ti chci? Jen ti nabídnout pomoc, vypadalas vyděšeně, otřesně, když jsi sem vpadla..." pokusí se vysvětlit, možná trochu podivně, ale přece.

„A mimochodem, jsem Aidan," představí se, ale nepodává mi ruku, na což jsem celkem zvyklá. Beztak tuší, že bych ji ani nepřijmula.