Život tiché psychopatky [►POZASTAVENO]

1# Příjezd do léčebny

Sedím v autě se soukromým řidičem pronajmutým moji matkou pro mě a pro Louise. Jedeme na kopec za městem Ormen, kde se nachází léčebna, do které mě mají ubytovat. Celá se klepu strachem. Nechci tam. Přeci nemám takové psychické stavy, že by mě měli zavřít, neohrožuju ostatní! Já tam budu pacientkou, kdežto Louis tam jede na svoji první praxi. Studuje psychologii na vysoké škole a to už poslední rok.

Můj starší vysokoškolský bratranec Louis do mě přátelsky drkl, protože viděl mou nešťastnou a vyděšenou tvář. ,,Neboj se, budu tu s tebou!" povídá mi. Já o něj pohledem ani nezavadím, teda dokud mi neřekne, že jsme na místě. Vyhlédnu z okna a ihned mi přejede mráz po zádech.

Zahlédnu možná napolovic rekonstruovaný starý dům. Vypadá jako nějaký zámek, památka či co. Překvapeně zamrkám, ale strach ze mě neopadá. Když vidím, jak vystupuje Louis, přidávám se k němu. Jsem plně rozhodnutá, že se budu držet blízko u něj.

Najednou se zde kolem našeho auta začali množit lidé. Většina byli pravděpodobně zaměstnanci. Využiji toho a rozběhnu se pryč - škoda, že se nedostanu ven za bránu. Pamatuju si číslo svého pokoje, tak ihned namířím do budovy i s velkým kufrem a ještě malým k tomu.

Procházím dlouhou přízemní chodbou a hledám dveře s číslem 7. Sedmička je mé šťastné číslo, sama jsem si tento pokoj vybrala. Tiše doufám, že budu mít štěstí a že na něm budu sama. Celá se od nervozity klepu, až nakonec zahlédnu pozlacené číslo sedm na bleděmodrých dveřích.

Pohlédnu pod sedmičku a vidím tam své jméno a jméno ještě nějaké holky. ,,Shizuko..." čtu polohlasně. Poté však zaklepu a otevřu dveře.

Vidím, že tady jsem zatím sama. Pokrčím rameny a přijdu k jedné volné skříni. Sednu si na postel vedle skříně hned poté, co přitáhnu a položím kufry.

Čekám, co bude dál.