Letopisy Narnie- Dcera Telmaru

1. Útěk dědice trůnu

Paprsky měsíce ozařovaly velký, nedobytný hrad, jenž patřil lidem zvaní Telmaríni.
Bylo krátce po půlnoci. Poddaní ve svých skromných příbytcích, už dávno pluli v říši snů. Ale to neplatilo pro královský dvůr, kde byli všichni na nohou. A to z jediného důvodu:
Mirazovi - dočasnému vládci Narnie - se právě narodil syn.
Byl pevně rozhodnutý, že se jeho syn stane králem. Teď, když má svého dědice mu nic nebrání v tom, aby ze světa odstranil právoplatného následníka trůnu. Prince Kaspiana. Syna jeho nenáviděného, staršího bratra, kterého před lety zabil na lovu.
Měl své plány naplánované do posledního detailu. Zabít Kaspiana a prohlásit se konečně za právoplatného krále, vychovat syna jako pravého bojovníka a svou starší dceru Viktorii provdat za nějakého zdatného a bohatého krále, aby utužil vztahy Narnie.
Viktorie ale věděla co její otec chystá, že se sám chce prohlásit králem a zabít Kaspiana. Společně s profesorem se rozhodli, že mladého prince zachrání a pomůžou mu na trůn. Proto teď stála u jeho postele a snažila se prince probudit.
„Kaspiane, vstávej rychle!" Budila Viktorie svého bratrance tiše, ale zároveň dost hlasitě na to, aby to prince vzbudilo z poklidného spánku.
„Viky, Ještě pět minut." Zamumlal rozespalý princ a přitáhnul si přikrývku blíž k tělu.
Jenže Viktorie byla rychlejší, jedním prudkým pohybem mu vytrhla jeho peřinu a schodila jí na zem.
„Viktorie! Blázníš? Dneska astronomii nemáme, tak proč mě budíš!" Vyjekl princ dost naštvaným tónem.
„To sice nemáme, ale ty musíš utéct! Je to kluk!" Odpověděla netrpělivě Viktorie.
„Co? Kde máš nějakýho kluka?" Nechápal stále rozespalý Kaspian a dál si vyspával v posteli.
Viktorie obrátila oči v sloup než se znovu pustila do vysvětlování. „Narodil se mi bráška. Otec mu bude chtít zajistit trůn, proto musíš zmizet nebo tě zabije!"
„Proč by mě měl zabíjet?" Tázal se Kaspian znovu. Byl rozespalý a také si nemyslel, že by ho opravdu chtěl zabít. Vždyť je budoucí král.
„Kaspiane, ty jsi vážně natvrdlý," Povzdechla si Viktorie, „Otec bude chtít, aby na trůn dosedl jeho dědic. Já jsem holka, já to být nemohla, ale teď má syna a jediný kdo mu brání v tom, aby byl právoplatným králem jsi ty!"
„To je přeci nesmysl. Vždyť je to má jediná rodina."
„Myslíš si snad, že tvůj otec opravdu zahynul na lovu? Sám víš, kolik je tam nesrovnalostí. Prosím tě, jen mě poslechni a oblékni se. Máme málo času." Prosila už zoufalá Viktorie. Věděla, že za chvíli přijdou Mirazovi muži a bude pozdě.
Princ nakonec tedy přeci jen vstal a přesně v momentě, kdy si oblékal plášť, uslyšeli kroky, jež se blížily k jeho pokoji. Schovali se do skříně a se zatajeným dechem sledovali dění venku. Objevilo se asi dvacet mužů s luky. Namířili na místo, kde ještě před malou chvílí spal princ klidným, ničím nerušeným spánkem a vystřelili. Kaspian si zakryl pusu, aby zabránil výkřiku. Jeho vlastní strýc ho opravdu chtěl zabít!
„Není tady! On utekl musíme ho najít!" Ozvaly se hlasy a všichni se rozutekli najít a zabít prince Kaspiana.
Jen jeden člověk se zdržel. Zamířil se zamyšleným pohledem ke skříní. V ruce svíral luk připravený k výstřelu.
Viktorie ani Kaspian skoro nedýchali. Jen zírali na stále se blížícího generála Glozella. Muže, který se nebál zabít každého, kdo mu přišel do cesty. Když už byl Glozell skoro u dveří, náhle se zastavil - naposledy pohlédl na zničenou postel, potom ještě jednou na skříň, krátce se usmál a zmizel na dlouhé chodbě.
Dvojice se chvíli ještě vzpamatovávala z předchozího zážitku, kdy jim smrt doslova dýchala do tváře. Ale jen co se ujistili, že už tam nikdo není, se vydali směrem ke stájím, kde už na ně čekal profesor s připraveným koněm a měl co si v ruce.

„Nejdříve Vám  dám nějaké peníze. Aby se Vám  v tom světě vedlo lépe. Je to ubohé, když si uvědomím, že Vám náleží všechno zlato v hradu. Víc ale nemám." Posmutněl profesor.
„ Ale mám pro Vás ještě něco lepšího, je to roh královny Zuzany, když na něj zatroubíte, přijde pomoc. Ať už budete kdekoliv. Střežte jej dobře, bude se Vám  hodit." Dokončil profesor.

S posvátným výrazem ve tváři podal  princi překrásný mramorový roh s vytesaným lvem.
Kaspian nebyl schopen slova. Tak krásný roh snad ještě nikdy neviděl.
Zastrčil si ho za opasek, kde měl už i svůj meč, a obratně se vyšvihl na koně jménem Bohatýr. Což byl ten nejrychlejší kůň v celém království.
„Vy nepojedete se mnou?" Zeptal se Kaspian Viktorie i profesora.
„Raději ne," odpověděl profesor.
„Tak byste byl v mnohem větším nebezpečí. Tři se dají vystopovat mnohem snáze než jeden. Můj drahý králi Kaspiane, musíte sebrat všechnu svou odvahu a musíte se vydat na cestu hned teď úplně sám. Pokuste se dostat přes jižní hranici do Arkénie ke králi Nainovi. Přijme  Vás laskavě."

„To se už nikdy neuvidíme?" zeptal se Kaspian chvějícím se hlasem.

„Ale uvidíme. Přeci bych tě nenechala samotného dlouho. Jsi můj jediný a ten nejlepší bratranec na světě." Usmála se Viktorie. „Dávej na sebe pozor. Mám tě moc ráda." Řekla dívka a prince naposledy objala.

„Já tebe taky, Viky. I Vás profesore." Zašeptal princ.
Naposledy se podíval na hrad, jež byl jeho domovem po celé dětství, pak se ale už otočil a začal mizet v dáli.
„Jděte se vyspat, zítra nás čeká krušný den." Zašeptal starý profesor princezně.
Mladičkou dceru Miraze dovedl až k její komnatě, která byla vyzdobená tapiseriemi s činy předků. Nikde však nebyl ani náznak jakékoliv civilizace před dobytím.
Chůva jim kdysi říkávala, že to tam není proto, protože se Telmaríni bojí přiznat pravdu, prý tady bývala magie tak mocná, že ani ten nejmocnější alchymista nikdy takové magie schopen nebude.
Nad touto vzpomínkou se pousmála.
Ráda vzpomínala na dětství. Jak jim chůva před spaním vyprávěla příběhy o čtyřech dětech, kteří zbavily Narnii zlé královny, o udatném lvovi Aslanovi, o bitvách, které byly známé široko daleko. Říkávala, že někteří Narniani přežili a schovali se do lesů, kde se pomalu připravují na svůj vzestup. Jednou se znovu nastolí řád a znovu budou po svém boku žít Narniani s lidmi jako rodina.

Mírně se pousmála. Popřála profesorovi dobrou noc a zamířila do své vyhřáté postele.
Notnou chvíli se jen neklidně převalovala a jediné na co dokázala myslet byl Kaspian.

Co když ho chytí? Nebo, co když se mu něco po cestě stane? Někdo ho přepadne nebo rovnou zabije?

Zatřásla hlavou, aby odehnala chmurné myšlenky a převrátila se na druhý bok. Ještě malou chvíli jenom nepřítomně zírala do zdi, pak jí ale začali padat víčka a ona usnula hlubokým, bezesným spánkem.

Jsem tady s novým příběhem! Tentokrát FF na Narnii... Tento příběh začínám psát 10.11.2016 ve 22:32.. Takže se uvidí, kdy ho dopíšu...:) Jestli se bude líbit....
Lidi, víte co mě deprimuje? Že se mi tam pořád opakuje a, a, a... Jako kolovrátek, ale já si zkrátka nemůžu pomoct...:D