Brácha Youtuber

I help you..

Luboš

"Proč máš v pokoji feťačku?!" křikla po mě máma

"To je Adamova sestra.." sklopil jsem hlavu

"Myslíš tu svatou holčičku která měla samé jedničky?! Přestaň si ze mě dělat srandu Lubomíre!" křikla

"Kéž by to byla sranda" zamrmlal jsem a šel jsem do pokoje

*Flashback*

Je úplně nemožné, jak do toho někdo dokáže během měsíce spadnout. Adel rozchod s Majem nezvládá. Věděl jsem, že je na tom špatně, ale tohle jsem nečekal..

"Luboši je to s ní hodně špatný..." řekl Adam. Jsou to 3 týdny a za tu dobu jsem tu nebyl, chtěla být sama..

"Co se děje?" zeptal jsem se vyděšeně. Smutně se podíval a vedl mě k ní do pokoje. Ležela na posteli a byla jako smyslů zbavená.. Až po chvilce pozorování jejího vychrtlého těla jsem si všiml rozpíchaných rukou.. "Ona.." začal jsem

"Fetuje a já jí z toho nemůžu dostat.." řekl zničeně "Ke všemu furt řve ze spaní, brečí a celkově chodí jak tělo bez duše" dodal  a rukávem si otřel slzu

"Pomůžu jí.." vyhrkl jsem. "Nemůžu jí v tom nechat.." podíval jsem s na í a ona nás němě pozorovala

"Vážně to zvládneš?" zeptal se, když jsem Adel pokládal do auta

"Za každou cenu." usmál jsem se a odjel s ní

*End of flashback*

Vešel jsem do pokoje a ona nikde. Mám jí tu tři dny a prostě.. Bolí mě pohled na ní..

"Ady?" zavolal jsem. Nic. "Adel?" Nic. "Do háje!" křikl jsem když jsem si všiml otevřeného okna. Seběhl jsem schody, vzal klíče od auta a jel jsem jí najít. Byl jsem v lese, ve městě, ve starých domech.. Nikde nebyla. Zastavil jsem kousek od lesa a pak se mi v hlavě přehrála jedna věta

"S Vadimem jsme měli jedno místo, chodili jsme tam každou sobotu je to kousek od školy, v tom lese"řekla mi to tenkrát na chodbě. Jel jsem ke škole a šel do lesa. Stál jsem na takovým kopečku a podemnou jakoby spadla sklenička. Pak jsem si všim otvoru. Vešel jsem dovnitř a Adel tam s rozbitou skleničkou a kolem ní pár stříkaček..

"Ady.." zašeptal jsem a běžel k ní

"Pomoc mi prosím.." šeptla když jsem jí držel v náručí

"Pomůžu ti" donesl jsem jí do auta a jel domů. Neposlouchal jsem matky kecy a nesl jsem jí do pokoje. Položil jsem jí na postel a šel napustit vanu. "Ták pojď" vzal jsem jí a nesl směr koupelna. Svlékl jsem jí a položil do vany. Začal jsem jí umývat ruce

"Au" vyjekla

"Promiň" smutně jsem jsem se podíval

"Kdy to přestane?" zeptala se potichu

"Brzo, slibuju" dal jsem jí pusu na čelo a ona se roztomile usmála. "Jak ti je?" zeptal jsem se když jsem jí položil do postele

"Na zvracení" zamumlala

"Donesu ti kýbl" vlezl jsem do koupelny a běžel s kýblem zase zpět

"Tvoje mamka mě tu nechce viď?" zeptala se když jsem si lehl vedle ní

"Víš, ona měla ráda tu starou Áďu, stejně jako já, Adam, Anička a tvoje kamarádky" sedl jsem si a podíval jsem se na ní

"Stará Áďa odešla spolu s tím hovadem" přikryla si hlavu a začala brečet

"Stará Áďa jen potřebuje zase cítit, že jí má někdo opravu rád.." strhl jsem z ní peřinu. Uraženě se na mě podívala

"Nikdo takovej není" otočila se ke mě zády

"Když se mnou budeš spolupracovat na tom, aby  ses dostala z těhlech sraček, řeknu ti přesný jméno osoby., která tě nadevšechno miluje" zašeptal jsem jí do ucha

"Kecáš" otočila se a sedla si

"Ne" dal jsem jí pramínek vlasů za ucho. Objala mě "Zvládneme to, neboj" kolíbal jsem jí a po chvilce usnula

*o 4 měsíce déle*

"Lubošííí" zaječela a začala skákat na posteli

"Co je?" zeptal jsem se rozespale

"Ranní terapie šup! Mám dobrej pocit!!" zasmála se a donesla mi nahrávač, kterej zapla

"Dobřé" zasmál jsem se a vzal jsem si přehrávač "Je sobota 18. ledna 2018. Jsou to přesně 4 měsíce od začátku léčby, mám tu pacientku Adélu Dubovskou, která trpěla závislostí na drogách. Slečno Dubovská, jak se cítíte?" zeptal jsem se stejně jako každý den

"Skvěle" odpověděla jednoslovně

"Máte někdy pocit, ž to potřebujete?"

"Ne" usmála se a já taky

"Myslíte, že někdy zase začnete?" tázavě jsem se na ní podíval

"Už nikdy. Zníčilo mi to život a trvalo dlouhé 4 měsíce, než mi z toho pomohl můj nejlepší kamarád Lubomír Kulíšek. Díky němu jsem zase nabrala svá ztracená kila a dala se do pořádku a za to mu hrozně moc děkuji" řekla. Vypl jsem nahrávač a s úsměvem jsem na ní koukal

"My to zvládli" řekl jse po chvilce

"Jo!!" zajásala

"My to fakt zvládl!!" zajásal jsem a ona mi skočila do náruče

"Děkuju. Hrozně moc!" držela se mě jako klíště

"Běž se obléknout, pojedeme za bráchou" usmál jsem se. Uculila se a běžela se obléct do koupelny