P o i n t l e s s ✔

3 | p a r t |

"Tady...klíče od pokoje. Bydlím naštěstí sám." vysvětlil jsem Jiminovi před pokojem, když jsem odemykal dveře. 

Vešli jsme dovnitř a hned jsem zase zavřel. Měl jsem to tu udělané podle sebe. Kecy ředitelky mě absolutně nezajímaly. Kdo by jí taky v dnešní době poslouchal, že? 

"Máš to tu trochu...až moc černé, ale...nevadí." usmál se Jimin a sedl si na gauč, který byl uprostřed místnosti. 

"Jo, to....promiň, já jsem trochu..." zamyslel jsem se. 

"Ale ne, neřekl jsem, že to tu není hezké, je tu příjemně, jen prostě moc té tmavé barvy....proč vůbec?" nechápavě se na mě podíval. 

Sedl jsem si vedle něj a zamyslel se. 

"Umm...jak bych to řekl...no...jelikož jsem často sám a....jsem tu jediný asiat na celé škole.....začal jsem se prostě oblékat do černé barvy...a...pak jsem přešel i trochu na metal a....prostě tak." pokrčil jsem rameny. 

"Na metal? Ve třídě to vypadlo, jako bys nás znal." zasmál se Jimin. 

"Eheh...." podrbal jsem se na zátylku. 

"Takže jo, že?" jen jsem přikývl. 

"Nooo....který Korejec by neznal kpop, že?" zamumlal jsem. 

"Moment....ty jsi z Korei?" tentokrát málem spadl na zem on. 

"Samozřejmě." kývl jsem. 

"No konečně...můžeme se prosím bavit Korejsky? Čeština mi leze už na nervy." vypadal jakoby za chvíli měl brečet. 

"Klidně." 

"Celkem tě chápu. I mě to chvíli lezlo krkem." chápavě jsem se na něj podíval. 

"Jsi můj člověk." objal mě. 

O.M.G....Park Jimin mě právě objal!!! On mě objal? Objal mě! Můj UB mě právě objal!!! Tady bude brzo svatba!!! 

Kdybych nebyl normální, asi byl začal ječet jak holka. A že mi to jde, hihi. 

"Takžeeee...řekni mi něco o sobě." začal Jimin. 

"Já nevim co...tak...moje jméno je Jung JungKyun, ale vzhledem k této situaci jsem si změnil jméno na Jake. Je mi sedmnáct. Rád tančím a...chci se stát taky idolem." trochu jsem se začervenal.

"Ty tancuješ? Tak to bychom někdy ve volném čase mohli trénovat. Co ty na to? Naučil bych tě třeba pár našich choreografií." řekl nadšeně. 

"No...asi to bude znít blbě, ale....všechny možný choreografie už umím." zazubil jsem se. 

"Ale....že by další fanoušek?" uchechtl se. 

"Umm....tak trochu." nevinně jsem se zaculil. 

"Tak to spolu budeme dobře vycházet JungKyunie." mrkl na mě a odešel někam pryč. 

Málem jsem z něj měl infarkt. U satana....mám hrozné štěstí. 

Vstal jsem z gauče a jako každý den po škole jsem si vzal své prkno a šel jsem do nedalekého skate parku. Chodil jsem tam rád. Sice jsem se s nikým moc nebavil, ale lidi byli příjemný. Jako vždy, v černém tričku s dlouhými rukávy a černých džínách s pohorkami, jsem vyšel ven a šel směrem k určenému místu. 

Došel jsem tam do patnácti minut a rozhlédl se po lidech. Tentokrát jich tam moc nebylo. No...aspoň se bude líp jezdit. Položil jsem prkno na zem a trochu se jako vždy rozkoukával. Když jsem byl plně připravený, tak jsem se chtěl rozjet, jenže mě někdo za mnou vyděsil, já hodil záda a můj skateboard mi odjel kilometr daleko.