P o i n t l e s s ✔

20 | p a r t |

Kluci odešli a já se tak lépe dostal k Jiminovi. Byli jsme teď sami. 

"Jimine..." koukl jsem na něj smutně. 

"No?" pokrčil rameny se sklopeným zrakem dolů a založenýma rukama na hrudi. 

Povzdychl jsem si a vymýšlel, co mu mám na rychlo říct. Vlastně to ani nebylo možné. Jimin zaskučel a hned mě silně objal. 

"Promiň mi to." zamumlal mi do krku a po tvářích mu stékaly sly. 

"Za co?" zeptal jsem se nechápavě a taky ho objal. 

"Celou tu dobu, co jsem s tebou byl...nedostal jsem tě z hlavy ani na jednu vteřinu. Tak hrozně mě štvalo, že jsi snad víc s Hoseokem, ale nemohl jsem ti vůbec nic říct. Ani nevíš jak moc mě to štvalo a ubíjelo..." stiskl mě víc. 

Nevěděl jsem, kam tím míří a už vůbec ne, co mu mám říct. Všechno to na mě vyplivl, jako by to byla maličkost. 

"C-co?" zeptal jsem se nechápavě. 

"Nechtěl jsem s tebou moc mluvit, protože jsem si myslel, že všechno pak zase přejde, ale...každým dnem to bylo pouze horší a horší. A chtěl jsem se ti tolikrát ozvat, ale neměl jsem odvahu. A teď...tu stojíš přede mnou, po čtyřech letech a...já nejsem schopný se...konečně vymáčknout." oddálil se koukl se mi do očí. 

"A z toho vyplívá...?" zeptal jsem se nechápavě. 

Jimin si povzdychl a přitáhl si mě k sobě. Nevešel by se mezi nás ani list papíru. Hlavu jsem trochu oddálil, abych mu viděl do očí. To ale moc dlouho netrvalo. Pomalu se ke mě nakláněl. Chtěl jsem něco říct, ale to už mě umlčely jeho rty na těch mých. Vykulil jsem oči. 

Jako by mi nestačil Hobi. On musí i Jimin. Byl jsem v šoku, že jsem nic nedělal a ztuhl. Jimin mě po chvilce pustil a koukal na mě dost smutně. 

"Miluju tě Kyunie." zašeptal a koukl se na zem. 

"J-já...u-už...musím..." pozpátku jsem odcházel a narazil jsem zády do skřínky a pak do zábradlí od schodů. 

Rychle jsem se otočil a vyběhl nahoru za mými kluky. Už jsme měli jít za chvilku na řadu. Byl jsem dost mimo. Bál jsem se, co přijde. Nedokázal jsem se soustředit na realitu a na tož na vystoupení....