P o i n t l e s s ✔

11 | p a r t |

"Jaku, co se děje?" zeptal se mě po nějakém tom dni vyhýbání Jimin, když přišel z tréninku. 

Takže si toho všiml? 

Ty se děješ! Vím jenom o tvé minulosti. Všechno vím. A jen se tě bojím, abys mě náhodou někde jen tak zničeho nic nezabil, ale neboj, to bude zase brzy dobrý.

"Nic. Co by se mělo dít?" nevěnoval jsem mu ani trochu pozornosti a dále hleděl do mobilu. 

"Dívej se na mě, když s tebou mluvím. Tohle je vážný!" vyjekl a sebral mi mobil. 

To teda je. Protože jsi psychopat. 

"Co se sakra děje?" sedl si vedle mě a díval se mi upřeně do očí. 

"Nic." pokrčil jsem rameny. 

"Tak mi to tedy řekni do očí." založil si ruce na hrudi. 

Podíval jsem se mu pomalu do očí. Odhodlal jsem se k tomu, abych mu všechno řekl. S kamenným výrazem jsem se nadechl. Ale najednou jsem se sekl. Můj obličej znejistil a opět jsem přesunul pohled na mé botičky. 

Jeee, jsou tak krásný. Sakra...mám okopaný špičky. Moje nejlepší boty, mám je chvilku a...moment...opravdu přemýšlím nad botami, mezitím co mi Jimin něco říkal. Vážně Nad tímhle přemýšlím? 

"Posloucháš mě vůbec?" vyjekl Jimin a prudce se postavil. 

"P-Promiň, vím o tvé minulosti, jen jsem nevěděl, jak ti to říct a..." vypadlo ze mě najednou rychle a já si dal pusu před ruku. 

Koukal jsem na Jimina jako kdyby přede mnou právě stál satan sám. A stejně tak koukal on  na mě. 

"Cože jsi...?" začal se ke mě pomalu přibližovat. 

"J-Jimine...omlouvám se. Dozvěděl jsem se to omylem. Nechtěl jsem to vědět. Nezajímalo mě to." narazil jsem do stolu. 

"Konečná chlapče." ušklíbl se. 

"Teď mi řekni...máš ze mě strach?" přistoupil ke mě ještě o krok blíže. 

Byl jsem výškově skoro stejný. Akorát o ten cm možná trošku menší. Cítil jsem jeho horký dech skoro až na mé tváři. 

Rozklepal jsem se. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nelíbilo se mi to. Upřímně? Bál jsem se. Jenom přeci...i když se člověk změní, pořád to v něm někde hluboko zůstane. 

"J-já..." začal jsem koktat. 

Jimin mi dal ruce na boky. Donutil mě se na něj podívat. 

"Opravdu se mě bojíš?" naklonil lehce hlavu na stranu. 

"Omlouvám se, ale...ano. Ale...přitahuješ mě ještě víc." hned jsem mu omotal ruce kolem pasu a přitiskl se k němu. 

"Jaku...nech toho." řekl bez emocí a lehce se ode mě oddálil. 

Měl jsem v očích slzy. Proč jsem se dneska sakra maloval?

"Promiň, ale...máš tu Hoseoka. Já takový nikdy nebudu. Promiň. Mám tě rád, ale jenom jako kamaráda. Já mám holku." dal mi pusu na tvář a s posledním pohledem na mě zmizel ve dveřích. 

Bylo to, jakoby moje srdce bylo ze skla, on mi ho ukradl a poté roztříštil na milion kousků. 

Neudržel jsem slzy. Hned jsem si je začal stírat. Nebyly to malé slzy. Byly to přímo Niagary. Dřepl jsem si a složil obličej do rukou. Začal jsem vzlykat ještě více. Bylo to čím dál horší. 

Nikdy jsem nevěřil, že se do někoho takového mohu zamilovat. Už jsem takový pocit znovu nechtěl zažít, ale nepovedlo se mi to. Zklamal jsem. Zamiloval jsem se do toho na pohled roztomilého nevinného chlapce, který byl uvnitř zkažený snad tolik jako nikdo jiný. Opravdu ti děkuji Park Jimine...

HELLO BITCHEEEEES!!!!! :D

Asi už to budu používat pořád. Líbí se mi to. Moc díky CL -_- :D

Ale nevadí. Takže...tady máte další kapitolu. Snad už by to mohlo vycházet tak, jak mám naplánované, tak mi prosím držte palce :D

Doufám, že jste s dílem spokojení :)

Votujte a komentujte gomawo ;)

Saranghae :*

-B.Devil ;)