Černé Vlny

Erin-3.kapitola

Ve čtvrtek jsem nešla do školy. A v pátek jsem taky nešla do školy. Nemohla jsem se moc hýbat. Když jsem se zvedala z postele, tak mě neskutečně bolely břišáky a žebra. Ale byla jsem spokojená. Největší radost jsem měla z výhry. Ten pocit překonat někoho, pach krve a následný bolestivý trest za bolest druhého člověka. Bylo to super.
V sobotu jsem se probudila v půl osmé ráno a šla se nasnídat. Dole v kuchyni byla Kathy a asi po měsíci plném konzumace fast foodu, něco vařila.
,,No ty zase vypadáš. Co jsi dělala?" Udiveně na mě koukala.
,,Taky ti přeji dobré ráno." Vyndala jsem mléko z lednice a nalila ho na lupínky, do kterých jsem si nakrájela trochu banánu.
,,Ještě jsi mi neodpověděla na otázku.." ohradila se Kathy.
,,Každých čtrnáct dní je to to samé. Pořád se mě na to ptáš a nechápu, že tě to ještě neomrzelo, protože ti říkám vždy to samé."
Rozhlédla jsem se po kuchyni a zjistila, že tu byl docela pořádek. Pohled se zastavil na mé opatrovatelce, která byla docela naštvaná. Něco utrousila a vrátila se k vaření.
Po snídani jsem navštívila koupelnu, kde jsem si prohlédla modřiny. Byly už pěkně vybarvené. Pohladila jsem se po modro fialovém břiše.
,,Ale kope pořádně holka."
Provedla jsem každodenní ranní očistu a vyrazila ven. Kathy jsem řekla, že se vrátím na oběd.
Pomalu jsem se šourala s bolestmi po ulici. Bylo to poprvé od středy, co jsem vyšla ven. Bylo fajn být na čerstvém vzduchu. Šla jsem do parku, kde byli lidi, kteří si přivstali, aby si zaběhali. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala lidi, procházející se po parku se svými čtyřnohými miláčky a nebo různé páry.
Utápěla jsem se v myšlenkách o tom, co asi dělá Pain. Poslední dobou mě to svádělo myslet na něj docela často. Z myšlenek mě vytrhl nějaký vetřelec, který si přisedl těsně vedle mě. Instinkt mi velil rychle si odsednout, ale jak zabrali svaly, s bolestí jsem se chytla za břicho a tiše zanadávala. Otočila jsem na příchozího. Byl to nějaký kluk. Vypadal mladý a měl něco jako emo styl. Naklonil se ke mě a usmál se. Já se naopak odklonila a zamračila.
,,Co chceš?"
,,Přišel jsem ti něco nabídnout." Mluvil docela potichu ale za to rychle.
,,Nemám zájem," odbyla jsem ho a čekala, že odejde. Nebo jsem v to spíš doufala.
,,Viděl jsem tě ve středu v aréně. Bylas docela dobrá."
Znovu jsem se na něj koukla co nejvražedněji.
,,Nemám zájem." Pomalu jsem se zvedla a chtěla odejít.
,,Počkej," taky se zvedl, ,, lidi mi říkali, že nemusíš moc společnost, ale tohle je důležitý." Naléhal a šel za mnou. Povzdechla jsem si, až se ozvaly žebra.
,,Hele," ,otočila jsem se k němu, ,,nemůžu běhat, takže jediný, co za chvíli asi udělám, je to, že ti dám pěstí do tý tvý ukecaný huby."
Na chvíli zklapnul a koukal. Byla to asi sekunda a začal mluvit.
,,Hele, jen v klidu. Chtěl jsem se tě jen zeptat, jestli nemáš ráda víc těhlech extrémních závodů. Kdyby jo, tak tady jsem ti chtěl dát pozvánku na Extreme races. Je to několik závodů. Jsou tam motorky, auta, čtyřkolky. Všechno be pravidel." Když skončil, podal mi malý lísteček. Byl ode mě asi dva metry a natahoval se s kouskem papírku ke mě, jako by se bál. A měl čeho.

Váhavě jsem vzala něco, vypadající jako vizitka, do ruky, dívajíc se na něj. Jeho obličej se rozzářil úsměvem. A poté hned zas spustil.
,,Uvidíš, že se ti to bude líbit. Je to adrenalin a pokud máš nějaký auto nebo motorku, můžeš se i zúčastnit. A jak jsi se vlastně dostala k..." v tuhle chvíli jsem ho přerušila.
,,Neříkala jsem, že tam přijdu. Ale jedno by mě zajímalo. Odkdy existují tak ukecaný emáči jako ty?" Odhodil si černou ofinu, padající mu přes jedno oko, která se ihned vrátila na to samé místo.
,,To jsem mohla čekat. Teď jsi zticha."
Rozešla jsem se po cestě a nechala ho za sebou. Vizitku jsem strčila do kapsy. Ušla jsem pár metrů a otočila jsem se, abych se ujistila, že nejde ten kluk za mnou. Ale nebyl tam. Místo něho se na mě letmo kouknul nějaký kluk. Hned však odvrátil pohled. Přišlo mi, že ho odněkud znám, ale nebyla jsem si jistá, a tak jsem to přešla.