Černé Vlny

Pain-8.kapitola

Připadal jsem si jako sjetej. Nikdy jsem v sobě neměl drogy, ale myslím si, že by to bylo podobný.
Když mi Michael dal ten prášek říkal, že to bude dost divný a že s ním musím spolupracovat. Bylo mi to jedno. Chtěl jsem se toho zbavit. Tři dny jsem nevěděl, co jsem dělal. Není hezké, když nad sebou ztratíte kontrolu.

Prášek začal působit rychle. Nejdřív se mi rozmazalo vidění, tak mi doktor řekl, ať zavřu oči. Když jsem je zavřel, očekával jsem tmu jako vždy, ale překvapily mě barvy, které se mi míhaly všude kolem. V tu chvíli to bylo jasný. Byl jsem sjetej. Nemohl jsem se hýbat. Moje tělo ztěžklo, jako by bylo z kamene.
,,Představ si nějakou cestu. Jakou chceš." Michaelův hlas zněl jako z dálky a potom se pomalu měnil v šepot.

Každopádně se mi zjevila cesta. Nijak jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě tam najednou byla. Bez dalších pokynů jsem se rozešel po oné stezce. Byla to úzká cestička, kterou lemovaly trnité keře bez listí. Nejdřív tam byla celkově hezká atmosféra. Všude se linulo letní sluneční světlo, i když po slunci nebylo ani stopy a cesta byla pevná a rovná.

Šel jsem pořád dál, až se cesta začala zvedat do kopce. Nejdřív vypadal jako malý kopeček, ale brzy se z něho vyklubal velký strmý krpál. Na cestě se začaly objevovat kameny, které byly každým krokem větší a ostřejší. Zanedlouho jsem se musel jednoho chytit, jak se cesta rovnala nahoru. Jako mrknutím oka se ze strmé cesty stala černá skála. Nějak jsem věděl, kam mám jít, a tak jsem šplhal dál.

Za celou dobu (nevím, jak dlouho, protože jsem nevnímal čas) jsem nepocítil únavu. Vyšplhal jsem až nahoru a podíval se dolů. Úpatí skály se ztrácelo v bílém světle, které hřálo na duši. Podíval jsem se, co mě čeká dál. Skalnatý povrch nezmizel a nebylo vidět do dálky, jen asi tři metry před sebe. Pak už byla jen tma. Nějak se mi nechtělo dál.
,,Musíš se prodrat až k tomu, co tě trápí." Uslyšel jsem šepot.

A tak jsem se vydal dál po ebenově černém povrchu. Tenhle úsek mi přišel nekonečný. Nalevo nic, napravo taky nic. Prostě jen cesta ohraničená kameny a nic.
Po nekonečně dlouhé době se začala cesta trochu klikatit a já zakopl o nějaký kámen, který se vyskytl uprostřed cesty. Zavrávoral jsem a jakmile nabral rovnováhu, pokračoval v cestě s tím, že jsem si dával pozor, kam šlapu.
Jenže nyní mě něco uhodilo do hlavy. Zjistil jsem, že to byla větev stromu. Osaměle stál vedle cesty a jeho kořeny ležely bezradně na povrchu tvrdé skály. Vypadal suchý a na větvích se klimbaly čtyři lístky.

Dál se objevovaly další stromy, čím dál blíž vedle sebe. Každý, který jsem zahlédl, měl čtyři listy a vypadal úplně stejně jako ten první. Až na jednu maličkost... stromy se zmenšovaly. Jelikož jejich nejnižší větve zastřešovaly prostor nade mnou, musel jsem se krčit a dál pokračovat s ohnutými zády a nakonec po čtyřech.

Už skoro nebylo, kam jít, když se ozval šepot.
,,Nesmíš se nechat pokořit. Je to tvoje hlava."
A tak jsem se dotkl těch malých větviček, které mi bránily v cestě a začal s nimi lomcovat, dokud nepovolily. Nejdřív to šlo ztěžka, pak to vypadalo, jako by se stromy štítily mého dotyku. Ustupovaly samy, ale stuopnout jsem si nemohl. Proplazil jsem se úzkou skulinou a octl se v otevřeném prostoru.

Znovu jsem měl pod nohama cestu, ale byla vydlážděná. Po okrajích byl černý plot s ostnatými sloupky, opatřen hroty. Tahle cesta měla svůj konec. Vedla k nějakému domu. Byl tmavý a měl černou špičatou střechu. Měl dvě patra. Byl ozdoben několika chrliči s podobou různých draků.

Přemohl jsem svoje stávkující nohy a vešel dovnitř. Octl jsem se v chodbě se dvěma schodišti, která začínala každé na jiné straně a nahoře se spojovala. Vybral jsem si to vpravo a vyšel do chodby, kde bylo spousty dveří. Jedny malé, další úzké, nějaké široké a jedny dvoukřídlové. K těm mě to táhlo nejvíce. Otevřel jsem je a naskytl se mi pohled na velkou místnost. Nejjednodušší slovo bylo trůní místnost. A na konci bylo opravdu něco k sezení. Nebyl to trůn, spíše taková vratká stará židle.