Černé Vlny

Erin-18.kapitola

Všechny vás zdravím. Jsem ráda, že mám tolik přečtení a koukala jsem, že někdo čte dokonce pravidelně. Za všechny hlasy jsem moc ráda. Pokud se vám příběh líbí, tak na hlas nezapomeňte a pokud ne, tak se rozhodně nebojte napsat do komentů nějakou kritiku. Nebojím se žádného negativního názoru. Jen do mě! :-D

Připadala jsem si jako v horečce. Obraz se mi mlžil a zase zostřoval. Plahočila jsem se dál a míjela neznámé lidi, jejichž tváře byly rozmazány. Jen náhodní kolemjdoucí, kteří mi nevěnovali ani jeden pohled. Ani za ten jsem jim nestála. Špinavá děvka, kráčející ulicí. A kdo za to může? Jsem to vůbec já?
Ani jsem nevnímala písničky, co mi hrály v uších. I přes chlad jemného vánku, se mi vlasy lepily pod kapucí mikiny ke krku. Nevěděla jsem, kam jdu. Kam směřuje moje cesta?
Mám se vydat zpět, nebo se neohlížet na minulost? Zarazila jsem se u nějaké výlohy. Pohlédla jsem na svůj odraz, který se groteskně znetvořil nerovností na skle. Jaká je vlastně moje minulost?

Rozhlédla jsem se kolem. Stála jsem v menší ulici a výloha, do které jsem hleděla, patřila jedinému krámu tady. Kam až jsem dohlédla, jiný nebyl. Po pár vteřinách jsem to tu poznala. Byla jsem blízko arény. Rozběhla jsem se směrem, kde stála nyní opuštěná hala. Moje mysl se upjala k tomu místu nejspíš, protože zde jsem se dokázala uklidnit. Tady jsem se vždy vybila a i přes všechny modřiny, které mi byly důkazem, že právě teď existuji, mi bylo dobře. Možná tam něco bude.
Velká vrata byla pootevřena, a tak jsem vklouzla dovnitř. Přivítalo mě naprosté ticho a prázdno. Bylo to uklidňující. Nic alespoň několik desítek metrů okolo mě nebylo. Vyndala jsem si z uší sluchátka, z nichž se už nějakou chvíli neozývala hudba, kterou jsem si ani nedokázala užít. Teď bylo na řadě ticho. Ta krátká krásná chvilka, ale netrvala dlouho.

,,Už jsi se uklidnila?"
Nevšímala jsem si jí. Snažila jsem se vnímat jen to ticho.
,,Nečekala jsem, že tě to tak položí. Chtěla jsem ti jen pomoct. Prakticky jsi to neudělala ty."
Neměla jsem sílu se rozčilovat. Byla jsem v takové fázi smiřování se se sebou. Jen jsem se tak přidušeně zasmála.
,,To ale vím jen já. Jen já vím, že jsem to neudělala."
,,Ale ostatní nevědí, že se něco stalo. Takže je to v pohodě ne?"
Nebylo to v pohodě. Pro mě ne.

Tichem pronikl zvuk kroků. Jen tiché šoupání bot.
Otočila jsem se. Dvacet kroků přede mnou směrem ke mě kráčela osoba v mikině s kapucí na hlavě. Jednu nohu skoro táhnul za sebou.
Couvla jsem.
,,Ne, neboj." Sundal si kapuci. Objevil se jemný obličej mírně podlouhlý a krátké blond vlasy. Sluneční svit byl silný a očím zvyklým na šero kapuce nedělal dobře. Také pokožku měl mladík bledou na to, že zrovna končilo léto.

Nohy jsem měla najednou přikované k zemi. Byl to ten kluk, co mě poslední dva týdny sledoval, tím jsem si byla jistá. Vypadal však docela neškodně.
,,Kdo jsi," řekla jsem pevným hlasem.
,,Já... sakra, nevím, jak to mám říct." Odmlčel se a chvíli na mě koukal jako na svatý obrázek. Byl tak o hlavu vyšší než já a mikina na něm visela jako hadry na kostře.
,,Mluv! Proč mě sleduješ? Co chceš?"
,,Já jsem dostal dopis od mého otce. Asi od svých osmi let jsem ho neviděl, ani o něm neslyšel. A dva dny po tom, co jsem dostal ten dopis, po mě začali jít nějací lidé. Jezdí v černých autech. Jsou snad všude."
,,Počkej. Jak to jako souvisí se mnou?"
,,V tom dopise se píše o tobě. Ty... jsi nejspíš moje sestra."
Jediné, co jsem mohla dělat, bylo zvednout obočí. Zrovna jsem řešila problém sama se sebou a najednou se objeví nějaký kluk a tvrdí, že jsem jeho sestra. Co je to za zkurvenej den? Mám se smát a nebo brečet? Co mu na to mám sakra říct?
A Panthera? Ta se jen smála. Stála vedle mě a její smích mi trhal uši. Začala jsem si prsty předjíždět po čele, jako když mě bolí hlava.

,,Hele, chápu, že mi nevěříš. Snažil jsem se ti napsat, ale všechny dopisy se někam ztratily. Za to můžou Oni. A taky mě okradli, takže nemám žádný mobil. Jakýkoliv pokus dostat se k mobilu nebo internetu mi zmařili."
,,Přestaň mluvit." Měla jsem trochu rozčilený tón.
,,A ty se přestaň smát!" Vykřikla jsem na Pantheru. Kluk zůstal zaražený a asi neschopný slova. Stočila jsem pohled zpět k němu. Panthera poslechla, teď už vydávala jen přidušené zvuky.
,,Můj otec je ve vězení, takže si nemyslím, že je to on, kdo ti napsal ten dopis."
,,Je to on. Píše mi právě z toho vězení a napsal mi spoustu věcí o tobě. Jsou to čtyři velké papíry textu. Tady je jeden, na kterém jsou některé věci o tobě." Přistoupil blíž ke mě. Nejdřív jsem o krok ustoupila, ale natahoval ke mě ruku se složeným papírem, který vytáhl z kapsy mikiny.

Vzala jsem si ho a ustoupila o dva kroky zpět. Papír byl popsaný z obou stran úhledným písmem. Nemohla jsem poznat, jestli je to tátovo písmo, protože jsem ho už pár let neviděla. Přesně pět let.
A tak nezbývalo než se začíst do řádků. Pochodovala jsem s papírem po prostoru. Ve zkratce tam bylo napsáno, že autor dopisu má ještě dceru. Jmenuje se Erin. O tom jsem si zprvu myslela své, protože to mohla být shoda jmen, nebo to mohl ten kluk napsat sám. Pak jsem ale narazila na informace, které nikdo nemohl vědět. Do očí se mi začaly drát slzy po tom, co jsem přečetla část dopisu o tom, jak jsem poprvé jela sama na kole.
Bylo to popsané tak do podrobna, že bylo těžké neuvěřit.
Skončila jsem v slzách opřená o zeď.
Kluk dlouho čekal, než přišel ke mě.
Klekl si a dlouho jen mlčel. Asi chápal, jak se cítím.

,,Nechápu, proč ti poslal dopis a mě ne."
,,Psal mi, že ti poslal nesčetně dopisů, ale někdo zařídil, aby se k tobě nedostaly."
,,Cože?" Nevěřícně jsem k němu vzhlédla.
,,Jsou to nejspíš ti, co jdou po mě."
,,Jak se vůbec jmenuješ?"
,,To je dost, že jsi se zeptala." Poznamenala Panthera stojící opřená o zeď vedle mě.
,,Jsem Filip. Vím, že je toho na tebe teď hodně, ale potřebuji zase rychle zmizet. Byl zázrak, že jsem se k tobě nepozorovaně dostal. Hlídají tě jako psi. Pokud sem zase zítra příjdeš, dozvíš se víc a..."
Někdo vstoupil do haly. V dálce u dveří se objevili dvě postavy.
,,Filipe někdo jde." Nevím, jak se to stalo, ale začala jsem jednat. Myšlenky mi vřely hlavou. Chytla jsem ho za jeho slabou ruku a přitáhla ho blíž.
,,V pravo za rohem jsou další dveře. Někde se zase sejdeme. Nechám ti vzkaz v parku na lavičce v jižní části. Teď běž." Přikývl, vzal dopis a uháněl pryč.

Stoupla jsem si. Měla jsem ztěžklé tělo a podlamovala se mi kolena. Měla jsem hlad.
Dvě postavy, které se přiblížili jsem hned poznala.
,,Meg?" Co mě šokovalo víc, byla její společnost. Toho muže jsem znala, jen jsem si nemohla vzpomenout odkud. Neměla jsem z něho dobrý pocit.
,,Co tu děláš?"
,,Jen klid. Přišli jsme, protože ti prý není dobře. Měla jsem o tebe strach." Muž zůstal v zadu za Meg. Nechápala jsem, co tu dělá.
,,Kdo byl ten kluk, se kterým si se bavila?"
,,Kdo ti řekl, že mi není dobře? A kde se tu vzal ten chlap?"
,,Erin všechno ti vysvětlím, jen si pojď někam sednout."
,,Ne já s ním nikam nejdu." Neměla jsem z něho dobrý pocit. Měla jsem z něj vyloženě hodně špatný pocit a můj žaludek mi dokazoval, že to není dobrý člověk. V bolesti jsem se chytla za břicho.
,,Měli bychom utéct Erin! Honem pryč." Vykřikla Panthera.
,,A kam jako?" Ošila jsem se.
,,Jsi v pohodě?" Meg se nechápavě podívala vedle mě.
,,Ne nejsem!" Co mám dělat? Co mám dělat? Zmatek, jenž mě naplňoval, se ani nedá popsat.
,,Copak neslyšíš? Musíme utéct!"
Když jsem i po tomhle varování nic neudělala a dál jen stála, Panthera začala jednat. Udělala pár rychlých kroků a vrazila do mě. Pak už jsem jen stála a koukala, jak se moje tělo vzdaluje k východu za rohem. Jenže chlap stojící kousek za Meg vyrazil a chytil Pantheru, než stačila utéct. Poslední, co jsem viděla, bylo jak moje tělo padá zády na zem a ucítila jsem tupou ránu vzadu na hlavě.
Svět potemněl. Tma mě něžně přijala do své náruče.