Černé Vlny

Meg-20.kapitola

,,Sakra! Cos to udělal?" Běžela jsem k Erin, která ležela na zemi a nehýbala se.
,,Nic jsem neudělal. Přetočila se mi v ruce." Klečel u ní a štípal jí do ušního lalůčku. Pak jí ještě vlepil facku. Nic. Nereagovala.
,,Je mimo. Sakra."
Všimla jsem si, jak se jí pod hlavou tvoří malá kaluž krve.
,,Měli bychom zavolat záchranku."
,,Ne, odvezeme jí my. Jenom pro mě musíš něco udělat. V tomhle stavu můžeme využít terapii zapomnění."
Nevěřícně jsem na něj zírala. ,,Cože? Děláš si srandu? Musíme jí rychle odvézt!"
,,Podívej, dostala pořádnou ránu do hlavy a pokud se jí netvoří právě teď otok na mozku, který by to udělal za nás, tak budeš muset zasáhnout. Nepochybně se její stav zhoršuje už delší dobu a vzpomínky klepou na vrátka. Očividně ještě není schopná vše přijmout."
,,A myslíš, že někdy bude? Tohle nemá cenu! Pokud si to vše neuvědomila teď, tak proč jí dál udržovat v nevědomosti!"
,,Copak si nepamatuješ jak vypadala!?" Zařval na mě. Po tak dlouhé době na mě zařval. Vždycky jsme se hodně hádali, ale řval na mě málokdy.
,,Ona to neunese. Nejlepší by bylo, kdyby nikdy nemusela. Udělej to teď. Zamkni její vzpomínky na poslední dva týdny a udělej jí spokojenou zase na pár let."
Z oka se mi vyřinula jedna slza. Nával vzpomínek už se nedal zastavit a nechtěla jsem znovu vidět to utrpení. Nejradši bych udělala očistu vzpomínek já sama. Co je to za svět, když už v sedmnácti chcete na něco zapomenout?

Klekla jsem si vedle Erin a s velkým sebezapřením začala klasickou terapii, která ani nemusela fungovat, protože byla v bezvědomí.
Dávala jsem si velký pozor na tón hlasu, způsob vyjadřování a to ostatní už dodělala fantazie.
,,Představ si koberec, který má ctverečkovaný vzor a na každém tom čtverečku jsou všechny vzpomínky, které tebou v posledních dvou týdnech otřásly. Všechno co tě naštvalo a vyděsilo je na těch čtverečcích. Teď uslyšíš zvuk vysavače. Je silnější a silnější. Přejíždí přes koberec a vysává všechno zlé.
Poté, co vysavač zhltnul všechny tyto vzpomínky, jeho zvuk ztichne a přesune se celý do papírové krabice, která bude zamčena za mřížemi. Na ty mříže si po probuzení už nevzpomeneš."
Když jsem skončila, Michael začal konečně jednat. Kaluž pod Erininou hlavou byla už velká jako dlaň. Začínala jsem se bát. Co řeknu Painovi a co řekne Michael Kathy?

Michael vzal i přes velké bolesti Erin a rychle ji odnesl k autu. Měla jsem nohy jako z kamene, ale musela jsem se přinutit pospíchat. Nasedli jsme do auta a odvezli jí do nemocnice. Tam jí hned přijali a na nemocničním lůžku s ní někam odjeli. Jeden doktor se začal vyptávat Michaela, co se stalo. Nakecal mu něco o tom, že jsme jí hledali a ona spadla. Dokonce mu řekl i to, že je to jeho pacientka. Pak zavolal Kathy. Ta přijela až tak za půl hodiny. Když dorazila, zrovna se vrátil doktor a přednesl nám výsledky vyšetření.
,,Zjistili jsme otok mozku. Není to žádný extrém, ale i tak mohou být důsledky fatální."
,,Jaké důsledky?" Zeptala se Kathy.
,,Ztráta paměti je asi nejčastější důsledek. Nebo jen dlouhé koma. To může trvat několik dní, ale i měsíce. Teď je hlavní srazit otok. Poté se uvidí."
Musela jsem na vzduch. Klepaly se mi ruce a pálili mě oči. Vyndala jsem mobil a zavolala Painovi. Chtěla jsem, aby to věděl.

Než přijel, začala jsem uvažovat trochu racionálně. Přemýšlela jsem, co mu řeknu. Nakonec jsem mu vysvětlila, že Erin utekla z domu a Kathy vzala její telefon a zavolala mi o pomoc při jejím hledání. Dál jsem mu řekla jen, že jsme ji našli blízko u arény s rozraženou hlavou.
Chtěl dovnitř, ale to jsem mu rozmluvila. Stejně by nás k ní nepustili. Očividně měl strach. Navrhl mi, že bychom mohli zajet někam na kafe. Nemohla jsem odmítnout. Nejradši bych se dnes opila. Tuto myslenku jsem později vyslovila nahlas, když jsme seděli u stolu v kavárně.
,,Já mám zase chuť do něčeho praštit." Řekl Patric a zmuchlal v ruce nějaký malý reklamní letáček.
,,Chtěl jsem se jí omluvit. Dneska jsem měl v plánu za ní jít a promluvit s ní."
,,Určitě s ní promluvíš. Sice si to, co se stalo včera, nebude pamatovat, ale to nevadí. Alespoň jí nemusíš nic vysvětlovat." Napila jsem se kávy. Docela mě to uklidnilo. Byla jsem ráda i přes všechny ty lži, že nemusím být sama.

Pain mě odvezl domů až večer. Chuť na alkohol mě přešla. Už jsem se jen ujišťovala, že na skleničku půjdu až s Erin. Zase jí nemilosrdně dotáhnu do společnosti a zajistíme, aby se bavila.
Bála jsem se. Co když ztratí víc vzpomínek? Mohlo na ní mít špatný vliv cílené vymazání vzpomínek, když jí otékal mozek. Možná jsem to podělala. Provinilost mi zalézala až do morku kostí.

Příští den jsem hned ráno volala Michaelovi, jestli má nějaké zprávy. Nikdo jiný by mě neinformoval. Řekl mi mírně uspokojivé informace. Erin byla na jednotce intenzivní péče, ale nepotřebovala žádné přístroje. A můj bývalý otčím mi dokonce domluvil možnost přístupu k ní v dobách návštěv a mohla jsem sebou vzít jednoho člověka. Stačí jen říct své jméno. To mě nadchlo. Špatná zpráva byla, že Erin otok ještě nesplaskl a samozřejmě se ještě neprobudila.

Nasnídala jsem se a vyrazila pro Paina. Spolu jsme pak jeli do nemocnice mým autem. Byl rád, že můžeme za ní.
,,Něco tvrdého narazilo na tvojí ruku?" Zeptala jsem se ho cestou. Měl odřenou ruku na kloubech a nechyběly ani modrofialové fleky.
,,Potřeboval jsem si ulevit."
,,Sakra Paine. Tohle nenasvědčuje tomu, že jsi v pohodě. Neměl bys dávat agresi najevo... už ne."
,,Jasně, ty víš moc dobře, co bych neměl. Vlastně to ví všichni kromě mě."
Zněl spíše uraženě než naštvaně. Radši jsem neodpovídala, nebo by přešel do druhé nálady.

Erin byla na pokoji sama. Neměla u sebe nijak moc přístrojů jako ve filmech. Pár náplastí na hlavě, od kterých vedly dlouhé špaháty, končící v nějakém počítači a měřič tepu na prstu. Vedle postele měla obrazovku, ukazující několik hladin něčeho. Poznala jsem akorát graf, který ukazuje srdeční činnost. Taky se místností rozléhalo takové to pípání.
Stáli jsme u kraje její postele a jen koukali. Nevěděla jsem, co bych měla říkat. Mluvit k člověku v bezvědomí mi přišlo k ničemu i přes to, že než jsme jí sem dovezli, tak jsem k ní mluvila.
Pain se taky nemohl rozhoupat k ničemu. Nakonec ale obešel postel a pohladil Erin po vlasech. Mračil se.
Zašeptal jí něco do ucha a když se zvednul, zrovna přišel nějaký mladý doktor. Hned jsem se chytla příležitosti a zeptala se, jak na tom je. Vzal si do ruky nějaký papír a začal si ho prohlížet.
,,No, otok se od rána výrazně zmenšil. Teď jen doufáme, že náraz nebyl moc silný a nepoškodil mozek ještě nějak jinak." Bolestně jsem skrčila obličej, když jsem si vzpomněla na ten pád.
,,Nebojte, taková zranění jsou spíše u autonehod." Pokusil se o milý utěšující úsměv, jaký umějí jen doktoři a odešel.
,,Autonehoda to nebyla." Poznamenala jsem tiše.
,,Ale co ty víš, jak spadla. Nebo jí mohl někdo přetáhnout." Začal uvažovat. Naskočila mi husí kůže. Pane bože až přestane uvažovat.
,,Jo, co já vím." Zamumlala jsem neslyšně.