Černé Vlny

Meg-17.kapitola

Byl to fakt průser. Pain se zbláznil a byl ve vězení a Erin se do toho chtěla šťourat. Bylo logické, že to chtěla řešit. I přes to, že k sobě možná necítili nic, co by se dalo nazvat láskou, spali spolu a to je podle mě dost podstatný důvod k tomu, aby něco takového řešila.

Vstala jsem dřív a šla si zjistit, jak můžu pomoct a co se vlastně stalo.
V kanceláři bylo ještě prázdno. Odemkla jsem si svým klíčem, a protože jsem počítala s tím, že se doktor bude chtít vyspat po divoké noci, sedla jsem si za stůl a otevřela si Painovo složku.
Důkladně jsem pročítala jeho záznamy, jako bych to četla poprvé.
Vždy mě nejvíce zajímala složka se všemi incidenty, které spáchal. Nebylo jich málo. Od prvního ublížení na zdraví, které jsem si moc dobře pamatovala, po poslední střet s doktorem. Doktor to tam musel dopsat ještě večer. Jeho zápal k téhle profesi, byl obdivuhodný.
Doufala jsem, že nebude vypadat tak strašně, jak je to napsané v papírech.

Začala jsem hluboce přemýšlet o tom, co mě dovedlo až sem. Kráčela jsem po téhle cestě už od doby, co Pain ve čtrnácti letech zřídil Paula Wilsona. To on mě přivedl na otázky, proč se člověk uchyluje k fyzickému násilí, když mu něco sžírá duši. Proč se vlastně lidi nechávají ovládat vztekem, když mají stach?
Později to bylo víc a víc otázek, na které jsem chtěla najít odpovědi.
Díky sledování, jak čtrnáctiletý kluk láme záda druhému, jsem našla svůj životní cíl... dokázat ovládnout lidskou mysl a porozumět jí.

Po hodině čekání se konečně ode dveří ozvalo kovové cinkání klíčů. Dovnitř vešel rozcuchaný, unavený a pomlácený doktor. Ruku měl v šátku, oko ozdobené červeno modrou modřinou a ve tváři bolestný výraz, když mu klíče vypadly z ruky a on se pro ně musel ohnout.

,,Bolí to hodně?"
,,Ahoj Meg. Přišla jsi se podívat na nebohého otčíma?"
,,Nejsi můj otčím od té doby, co jsi vyměnil mojí mámu za její sestru." Připomněla jsem mu nelítostně.
,,No jo, jen si do mě uhoď. To mám za to, že pomáhám ostatním lidem."
,,Ty bys měl pomoct především sám sobě."
Michael si sedl na pohodlný gauč a snažil se uvolnit. Moc mu to nešlo, protože nemohl najít tu správnou pozici, kdy by ho nebolely nakopaná žebra.
,,Co bude s Patrickem?" Přešla jsem k věci. Nechtěla jsem se moc zdržovat.
,,Co by? Teď je nejspíš doma."
Pozvedla jsem obočí. ,,Takže on z toho nic mít nebude? Žádný postih?"
,,Ne. Je to můj pacient. Nenechal bych ho ve vězení. Všechno jsem zařídil."
,,A co Erinina opatrovatelka? Erin říkala, že chce náhradu za ty dveře."
,,To je snad pochopitelné."
,,Jo to jo."
,,Víš, že je to tvoje vina, viď?"
,,Vím, ale na rozdíl od tebe to nepovažuji za chybu."
,,Byla to chyba. Mělas je držet od sebe." Mluvil klidně. Zatím.
,,Původní plán holt nevyšel no. A byl to stupidní plán. Je nemožný držet od sebe dva lidi, kteří se stejným způsobem liší od kolektivu a mají toho víc společného, než oni sami vědí."
,,Nebylo to nemožné, kdyby ses alespoň snažila. Máš talent ovládat lidi a tohle byl tvůj první velký úkol." Už zvyšoval hlas, ale bolavá žebra ho ještě pořád mírnila.
,,Víš co? Nebudeme se hádat. Toho jsme si užili, když jsi byl s mámou. Přišla jsem se jen zeptat na Patricka." Odešla jsem z ordinace dřív, než stačil něco namítnout. Rád se totiž hádal a já na to neměla náladu.

Šla jsem zpět domů a rozhodovala se, jestli půjdu ještě dnes do školy. Byl pátek a popravdě se mi moc nechtělo.
Doma jsem zjistila, že jsem si zapomněla mobil na posteli, a když jsem ho zvedla v ruce, začal vybrovat. Volala mi Erin.
,,Ahoj, prosím tě, s tím doktorem nic řešit nemusíme." Vyhrkla na mě.
Bez rozmyslu jsem jí odpověděla, že o tom vím.
,,Víš? Jak jako víš?"
,,Noooo, já jsem.... já mluvila s Painem." Zalhala jsem.
Nastala odmlka a pak mi to típla.

Poslední dobou se Erin chovala divně. Nemohla jsem potvrdit, že se její stav vrátil do starých kolejí jako před lety, ale rozhodně to nebylo dobré. A jediné, co jsem mohla dělat, bylo čekat. Buď se to zlepší, nebo zhorší.
V jednom jsem měla jasno... Nechtěla jsem ji ztratit, byla to kamarádka. Trochu asociální a sadistická kamarádka, ale co? Kolik lidí se může pochlubit, že má psychicky narušené kamarády? Když jsem nad tím tak uvažovala, procento by bylo v dnešní době rozhodně vyšší, než bych si dokázala představit. Smutná statistika.

Někdo zaklepal na dveře mého pokoje.
,,Dneska nejdeš do školy?" Ozval se slabý hlas a zpoza dveří vykoukla mamka. Byla po noční a pod očima měla černé kruhy. Vypadala k smrti unavená.
,,Mami proč nespíš? Probudila jsem tě snad?"
,,Ne, neprobudila." Pokusila se o chabý úsměv.
,,Dnes do školy nepůjdu. Necítím se dobře a kamarád potřebuje pomoct s učením, protože dlouho chyběl."
,,Tak dobře. Půjdu si ještě lehnout."

Kolem poledne se máma znovu vzbudila. Vypadala už mnohem lépe. Zrovna jsem vařila oběd, abychom nemuseli jíst nějaké ohřívané jídlo, kterého jsem měla po krk.
,,Ty vaříš? Vždyť sis mohla ohřát něco zabaleného."
,,Mami je toho hodně, co bychom v životě měli přehodnotit. A u nás by to byl rozhodně jídelníček. Myslím, že čerstvá dušená zelenina s brambory je lepší než nějaká ohřívaná omáčka s knedlíkem, nebo polívka v prášku."
,,To rozhodně." Usmála se a políbila mě do vlasů.

U oběda bylo ticho. Chtěla jsem jí toho tolik říct, ale pro ní bylo ticho něco příjemného a vzácného, že jsem byla radši potichu. Dnes ani moc nemluvila. Vlastně poslední dobou pár krátkých vět bylo vše, co ze sebe vydala. Noční šichty jí strašně vyčerpávaly. I přes nezdravou stravu hodně hubla kvůli stresu. Podlité zapadlé oči, tenké ruce... lámalo mi srdce vidět jí takhle.

Po obědě si mamka sedla na gauč a koukala na prázdnou televizi.
Uklidila jsem všude, když v tom mi zazvonil mobil. Chvíli jsem se mračila na obrazovkou a pak přijala hovor.
,,Ano Michaeli?" Řekla jsem potichu a kráčela do pokoje.
,,Volala mi Kathy, že se Erin ztratila. Pomužeš nám?"
,,Proč tolik povyku. Vždyť z domu utíká pořád." Když jsem to dořekla, vzpomněla jsem si na ráno. Byla divná.
,,Kathy má o ní strach, prý se jí psychicky dost přitížilo a ráno ještě zvracela. Je možné, že má i halucinace."
,,Dobře, půjdu. Kde mám být?"
,,Stojím před barákem, stačí, když sejdeš dolů."
To bylo rychlý na to, že neznal mojí odpověď předem. Pomyslela jsem si. Vzala jsem bundu a vytratila se z bytu.

,,Kde začneme?" Zeptala jsem se, hned jak jsem nasedla.
,,To jsem se chtěl zeptat já tebe." Povzdechl si. ,,Nejdřív pojedeme za Kathy a uvidíme, co dál."
Přikývla jsem a vyrazili jsme.
U Erin doma se Michael několik minut vybavoval s její opatrovatelkou. Podle všeho vyskočila z okna. Nebyla jsem zrovna nějaký posránek, ale takovou výšku bych si opravdu skočit netroufla.
Znovu jsme nasedli do auta. Já jela přirozeně s Michaelem a Kathy jela svým autem. Prý měla pár míst, kde by mohla Erin být. Já typovala tři místa. Park, Painovo oblíbené místo a aréna. Každopádně mohla být kdekoliv.

Měla jsem sto chutí zavolat Painovi, jenže jsem mu nechtěla přidělávat starosti zrovna, když ho pustili z vazby. Ale docela by mě zajímalo, jak by reagoval. Pomyslela jsem si.
Zajeli jsme k parku a prošli ho. Koverzace dlouhou dobu stála. Nakonec jsme se rozhodli, že se rozdělíme. Park nebyl nijak rozsáhlý, a tak jsme za třičtvrtě hodiny seděli zpět v autě.

Další zastávka bylo jedno schované místo na nedalekém kopci. Kdysi tu býval lom, a tak je vysoký kopec do poloviny vyhlodaný na straně odkloněné městu. Vrchol zakrývalo několik řad stromů. Nahoře stál starý rezavý jeřáb a několik starých vraků aut. Dalo se tam hezky vyjet autem. Bylo to jedno z depresivních míst v tomhle městě, ale západ slunce tu byl nádherný. Ale ani tady jsme Erin nenašli.

Poslední, kde mě napadlo, že by mohla být, byla aréna. O tom místě jsem toho moc nevěděla, ale Erin mi vyprávěla, že tu jednou za čtrnáct dní pořádají zápasy a ostatní dny je budova vyklizena, že nikdo nepozná, že by tu někdo něco prováděl. A bylo to přesně tak. Zastavili jsme přímo před obrovskou zchátralou halou, která nejevila známky toho, že by se tu pořádaly jakékoliv aktivity. Velká plechová vrata byla pootevřená. Vstoupili jsme a já se rozhlédla po prostoru. Skrz velká napůl rozbitá vykýřová okna prosvítaly paprsky slunce a prostor krásně osvěcovaly.
Pak padl můj zrak na dvě postavy, nacházející se na druhé straně budovy.
Ženská postava seděla opřená o zeď a nějaký muž u ní klečel.
Byla to Erin.