Černé Vlny

Filip-24.kapitola

Sáhnul jsem do kapsy a vyndal pár drobných, které mi zbyly jako mé poslední peníze.
,,Tak to je konec," povzdychl jsem si a hodil je do automatu na kafe. Měla to být poslední káva, jakou jsem si mohl dát.

S kelímkem v ruce jsem vykročil ulicí osvětlenou lampami a různými neonovými nápisy, díky nimž se zdálo, jako by bylo poledne. Ale já kráčel do tmy. Tam kde mě nezahlédnou a přes to jsem věděl, že mě pozorují. Nikdy nepřestali. Má neochvějnost se potýkala s neskutečnou únavou. Už jsem nemohl dál.

Došel jsem, s hřející kávou v rukou, do parku. Prošel jsem kolem všech laviček, co zde stály a posadil se na poslední z nich na úplném kraji parku, kde za hustým křovím vedla silnice. Byl jsem dost blízko, ale už mi to bylo jedno. Klidně ať mě chytí. Stejně jsem neměl kam jít. A se zmraženým účetem bych taky daleko nedošel. Bez peněz a bez domova... to jsem to dopracoval. Dopil jsem kávu a vyhodil kelímek do koše, stojícího vedle.
Lavička byla vlhká, ale i tak jsem si na ní lehnul a přemýšlel, proč mi Erin nenechala vzkaz. Zapomněla na mě? Nebo jí vymyli mozek? Tomu bych i věřil.

Ten večer bylo chladno. Večer kdy jsem to vzdal. I přes všechnu smůlu se ale objevilo malé světélko naděje.
Bezvládně jsem ležel a nechával se pohltit tmou, která ze mě pomalu vysávala teplo, když jsem uslyšel kroky. Taková pomalá šouravá chůze. Zůstal jsem netečně ležet jako mrtvola. Mohl to být kdokoliv i jeden z nich, ale toho kdo to byl, jsem opravdu nečekal.

Kroky se zastavily, myslím, někde blízko mě. Čekal jsem, co se bude dít. Dlouho nic a potom najednou tlak na mém rameni. Leknutím a v gestu posledního vzdoru jsem máchnul pěstí směrem k příchozímu. Bohužel do vzduchu. Posadil jsem se a vzhlédl k postavě.

,,Kdo jsi?"

,,Klídek, jen jsem se ujišťovala, jestli žiješ. Minulý rok tu takhle našli mrtvého bezdomovce."

Byl jsem v šoku. Obličej měla skrytý pod kapucí, ale hlas jsem poznal.

,,Proboha," šeptl jsem.

,,Jo je to hrozný. Jsem ráda, že nejsi mrtvola. Chodím tudy docela často." Usmála se a otočila se.

,,Ne! Nechoď! Copak si mě nepamatuješ?" Prudce jsem vstal.
,,Co prosím?" Nechápavě obrátila pozornost zpět ke mě.
,,Tehdy v hale... Filip... Já ti dával papír."
,,Promiň, ale to si mě asi s někým pleteš."

Naděje mě opět trochu opustila.
,,Tak přeci jenom ti vymyli mozek."
,,Co to meleš sakra!" obořila se na mě ostře a zpozorněla.
,,Já myslel, že mě zachráníš, ale chápu, že vypadám jen jako nějaký blázen."

Málem jsem propadl rozčilení, protože to vlastně všechno bylo kvůli ní a otci.

Ale Erin byla teď moje jediná naděje.
,,Nevypadáš zrovna příčetně. A kolik ti vůbec je, že musíš spát venku na lavičce? Doufám, že nejsi posranej feťák."
,,Nejsem," prohlásil jsem ostřeji, ,,ale nemám kam jít. Já ani nejsem odsud. Přijel jsem sem kvůli jedné holce, abych jí něco dal. Ale bylo mi to znemožněno."
Přidušeně se usmála.
,,Ty si umíš ale vybírat slova. Máš alespoň peníze, že by ses dopravil domů?"
Povzdechl jsem si.
,,A co nějací přátelé, nebo rodina co by ti pomohli?"
,,Není nikdo kdo by mi pomohl. Tedy kromě tebe." Chytil jsem se rukou za hlavu a zoufale jí svěsil. K mému překvapení přišla blíž.

,,Nevím, neznám tě. Ale něco bych pro tebe udělat mohla. Třeba ti přinést něco k jídlu. Vypadáš dost hrozně."
Neodpovídal jsem. Vypadalo to, jakoby mluvila spíše k sobě.
,,I když venku je docela zima. Možná bych tě mohla vzít na chvíli domů. Ale nesměla by to vědět Kathy. Už tak je na mě dost naštvaná."
,,Budu rád za cokoliv. Potřeboval bych se dát dohromady."
,,Mluvíš docela rozumně. Tak pojď, kouknu jestli nemáme doma něco k jídlu."
Po cestě jsem přemýšlel. Možná jsem právě kráčel do chřtánu saně. Co když o tom všem Erin věděla a jen mě chtěla přivést k její opatrovatelce?
Jinou naději jsem ale neměl.

Po pár minutách jsme dorazili k malému domku. Ten dům jsem už tolikrát pozoroval. Teď vypadal tiše a pochmurně.
,,Počkej tady. Jen se kouknu jestli je někdo doma."
Odemkla, vklouzla dovnitř a za několik vteřin na mě vykoukla a gestem mi naznačila, že mám jít dál.

Vešel jsem a obezřetně pozoroval místnost po místnosti připraven, že mě někdo napadne. Erin si toho všimla.
,,Chováš se jako vyplášený zvíře. Co se ti vůbec stalo?"
,,To nechceš vědět."
,,Víš co? Já ti dám najíst, nechám tě tady vykoupat a ty mi na oplátku řekneš svůj příběh."
,,Proč bych ti ho měl vyprávět, když už jsi jednou zapomněla?"
,,Třeba právě protože bych ho podle tebe měla vědět."
Odvedla mě nahoru do své koupelny, kde mi dala čistý ručník a nějaké tepláky, které mi byly sice krátké, vypadal jsem v nich jako šašek, ale posloužili, dokud mi nevyprala oblečení.
Než jsem vylezl z koupelny, ohřála mi jídlo a poté mě usadila v jejím pokoji ke stlolu. Připadal jsem si hloupě, když jsem tam seděl v jejích teplákách do půl těla nahý u jejího stolu a jedl její jídlo. Takový pocit jsem dlouho neměl. Dlouho jsem neměl spoustu pocitů, co mě provázely ten večer.

,,Tak a teď spusť. Proč si myslíš, že bych tě měla znát?"
,,Emm, začal bych trochu jinak, pokud dovolíš," pověděl jsem s plnou pusou špaget s omáčkou.
,,Chtěl bych začít od začátku, aby ses dozvěděla něco o mě, když už já toho o tobě vím spostu." Zamračila se.
,,Od svých tří let jsem žil jen s matkou. Otec nás opustil, protože ze zamiloval do jiné ženy. Máma zemřela v mých patnácti letech. Žádné sourozence jsem neměl. Tedy alespoň jsem si to myslel. Jednou po matčině smrti za mnou přišel muž a říkal, že je můj otec. Nechápal jsem, proč se o mě najednou zajímá a doteď jsem to nepochopil. Možná měl nějaké výčitky, že se o mě nestaral. Párkrát jsme se viděli, ale on měl už jinou rodinu.
Dalších pár let jsem ho neviděl, až jednou mi přišel dopis.
V tom dopise byly nebezpečné informace. To jsem si tehdy ani neuvědomoval. Krátce po tom, co jsem ho dostal, mě začali sledovat podivní lidé. Jezdili v černých autech se zatmavenými skly, ale oblékali se jako obyčejní lidé. Sledovali mě na ulici a někdy jsem měl pocit, že se na mě koukají i z bytu naproti. Začal jsem mít strach."
,,Co bylo v tom dopise?" zeptala se najednou z ostra se zvědavostí v hlase.
,,Spoustu věcí. A hodně věcí o tobě."
Zamračila se.
,,Máš ten dopis?"

Jen jsem přikývnul na souhlas. Sáhl jsem vedle talíře, kde leželo několik papíru složených do menšího formátu a značně opotřebovaných. Vyndal jsem si je před vykoupáním.
Naplnil mě pocit očekávání a možná i nervozity, když jsem jí podával ten papír, který byl pro mě jedinou nadějí. Netrpělivě po něm chňapla a rozložila stránky. Než si přečetla všechen text, dojedl jsem zbytek jídla z talíře.
Na jejím obličeji, který jsem pozorně sledoval, jsem vyčetl hned několik emocí, co se v ní odehrály, zatímco četla.