Černé Vlny

Pain-15.kapitola

Ležel jsem na posteli v zadržovací vazbě. I v mojí stávající situaci mi bylo dobře.
Prášek už z mého těla vyprchal, což dokazovaly i testy na omamné látky, co mi udělali.
Do vazby mě zavřeli asi před čtyřma hodinama a zatím jediné co mi řekli, byly moje práva. A byl jsem rád, že se mě na nic neptali. Jak bych jim to asi vysvětlil. Jen jsem doufal, že mě odsud dostane mamka, táta nebo doktor, který mě sem prakticky dostal.
Nedával jsem mu nic za vinu to určitě ne. Navíc jsem mu mohl konečně odpovědět na jeho otázku.
,,Povedlo se to." Řekl jsem nahlas a v tu chvíli se otevřely dveře vedoucí do chodby ke ,,klecím" z nichž v jedné jsem právě byl.

Sedl jsem si abych nevypadal lhostejně. To by mi asi v tuhle chvíli nepomohlo.

,,Tak koho to tu máme?" řekla žena v uniformě, která přišla v doprovodu může viditelně nižšího postavení.
Otevřela složku a líně se prohrabovala stránkami.
,,Patric Johnson, mladiství delikvent v podmínce, souzený za ublížení na zdraví v pouhých čtrnácti letech." Při zmínce o mém věku zhoupla svůj hlas, jako by jí to překvapilo.
,,Tak po třech dlouhých letech jsi se rozhodl znovu někomu pocuchat obličej? Co tě k tomu vedlo?"
Měla takový vysoký a jemně chraplavý hlas, kterým tak zvláštně houpala, když mluvila. Její hnědé vlasy byly svázané v pevném drdolu a v obličeji se jí zračil přísný, ale unavený vyraz.
Vzhlédl jsem k ní a chtěl jí něco říct, ale nevěděl jsem co.
,,Abys věděl nikdo na tebe žalobu nepodal. Takže mi vlastně nic říkat nemusíš. Mě by ale vážně zajímalo, co tě vedlo k tomu zmlátit doktora a ještě nějakou holku."
,,Asi špatně zvládám vztek?" Pokrčil jsem rameny. Při slovech ,tu holku, mě bodlo u srdce div jsem nevyskočil na nohy.
,,A té holce jsem ublížit nechtěl." Slova ze mě vycházela jako by mě někdo škrtil.
,,Jasně. No ten cvokař se za tebe zaručil. Doufám, že vážně nejsi takovej cvok, protože jestli jo tak..."
,,Tohle už se nebude opakovat." Dodal jsem si odvahy, aby to neznělo tak uboze. Poprvé jsem si byl těmito slovy stoprocentně jistý.
Dala si ruce v bok a tentokrát po mě hodila ten nejpřísnější výraz, který zahladil i zbytky únavy.
,,Ani nevíš kolik tu takovejch jako ty zůstane přes noc, jen aby odsud ráno vypadly, protože je nikdo nezažaloval a nějakej kamarádíček za ně zaplatil kauci. Opravdu hodně mě štve, když je musím pustit na dva dny, aby se zase vrátili sem." Povzdechla si.
,,Alespoň pro ně nejezdí maminka a nežehlí za ně jejich průšvihy." Vzala klíče a začala hledat ten, co by zapadl do zámku mé cely.
,,Řeknu ti, mít takovýho povedenýho syna, tak ho radši vykážu z domu. Měl by sis řidičů víc vážit."
Za to, že mě přijela vyzvednout máma, jsem se cítil opravdu trapně. Na druhou stranu jsem byl vděčný a trochu popuzeně jsem šerifce řekl: ,,Svojí mámy si vážím jako nikoho jiného."
,,No alespoň něco. Tak pojď." Otevřela mi a vyvedla dopředu na stanici. Tam už jsem viděl mamku, jak sedí na židli u dveří.
Šerifka mi ještě dala peněženku, kterou jsem měl někde u sebe, když mě zatýkali.
,,Tak běž. A ať už tě tu nevidím!" Pohrozila mi ukazováčkem.

Mamka mě hned objala. V autě už tak vřelá nebyla.
Chtěla vědět, co se stalo. Řekl jsem jí tak nějak všechno kromě částí se zážitky z mé hlavy a taky jsem jí řekl, že jsem byl mimo, když jsem zmlátil doktora. Myslím, že by nebylo vhodné barvitě jí vyprávět o tom, jak do něj kopu.

,,Kde je vlastně Michael?" Ta otázka a mnoho dalších mi vrtalo hlavou. Třeba proč pro mě přijela máma a jak zjistil, že už jsem v pohodě?
,,Teď k němu jedeme. Byl v nemocnici a celou dobu obvolával mě a policii. Byl to pěkný blázinec." Řekla to mírně vyčítavým tónem. Nevěděl jsem jestli je to kvůli mě nebo doktorovi. Kdo za to vlastně může?

Přijeli jsme k budově. V okně ordinace se svítilo. Zpět do té místnosti. Vůbec se mi tam nechtělo. Bylo už vážně pozdě a začínala na mě padat únava. Každý schod bylo těžší vyjít. Nakonec jsem se v těsném závěsu za mamkou vyškrábal do druhého patra. Máma zaklepala a vstoupila.
Doktor zrovna telefonoval.
,,Měla byste jí držet doma a přesvědčit se jestli je v pořádku.... vím, že to může být těžké.... dobře..... ještě jednou se omlouvám za vzniklé potíže."
Zdálo se mi to nebo mluvil s...
,,Nashledanou." Doktor položil telefon a přišel k nám.
,,Mluvil jste s Kathy Wilsonovou?" Spustil jsem.
,,Ano, musel jsem se ujistit, že se Erin nestalo nic vážného. Kdyby tě obžalovali tak..."
,,Tak by mě zavřeli, já vím." Řekl její jméno takovým tónem, jako by jí znal. Nevědomky jsem dal ruce v pěst. O sekundu později mi přilétl pohlavek.
,,Patricku chováš se neslušně. Příjdeš, začneš se ptát a ani se neomluvíš!"
Máma byla v ráži, až mě to zaskočilo.
Když jsem zvedl pohled zpět k doktorovi všiml jsem si konečně jeho stavu. Do očí bijící modřiny okolo jeho levého oka, ruky visící v trojcípém šátku a bolesti v jeho obličeji při každém nádechu.

,,Omlouvám se. Omlouvám se, že jsem to nezvládl na poprvé."
,,To je dobré. Muselo to být těžké."
,,Horší jsou ty následky."
,,To mi povídej." Jeho pohled sjel k pohmožděné ruce. Přešel ke stolu a uspořádal nějaké papíry. Usadil nás na gauč.
,,Potřebuji vědět, co se odehrálo v tvé hlavě. Chci se jen ujistit, že je to za námi."
Nechtělo se mi mluvit o tom před mamkou, ale říct jsem to musel.

Doktor naštěstí uznal, že Marcus je pryč. Kdybych nebyl tak unavený, smál bych se a brečel zároveň. Cítil jsem neskutečnou úlevu.
Byly jsme tam asi do dvou do rána, a pak konečně jeli domů. Padl jsem do postele a při usínání viděl před očima ty nádherně barevné stromy. Bylo to naposledy, co jsem je viděl a taky to bylo poprvé po dlouhé době, kdy jsem usínal s úsměvem na tváři.

Ráno jsem zjistil, že je pátek. Poslední týden mi utekl mezi prsty. Tohle ráno jsem toho nelitoval. Nelitoval jsem ničeho.
První pohled padl na mou kytaru. Vyskočil jsem z postele a popadl jí za krk. Neměl bych hrát takhle ráno, ale prsty mě až brněly, jak jsem chtěl.
Dal jsem si to potichu a hrábnul do strun. Vzduch okolo se rozvybroval a já pocítil slast.
Zahrál jsem si krátké sólo a pak vyrazil za druhou nejmilejší věcí, co jsem znal. Vlastně osobou.