Černé Vlny

Erin-1.kapitola

Bylo ráno. První myšlenka dne byla, že nemám ráda rána. Ležela jsem v posteli a přemýšlela. Nejdřív mi myšlenky jen tak pluly hlavou a najednou se v mysli objevil vykřičník, který nesl nadpis: ,,Proč mi do prdele nezazvonil budík?" Rychle jsem se natáhla po telefonu a zapnula obrazovku. Zasvítilo mi do obličeje ostré světlo, jelikož v pokoji byla pořád tma. Kompozice černé a červené barvy se zataženými žaluziemi vytvářela neproniknutelnou temnotu. Na telefonu jsem po zaostření uviděla děsivý čas. Prudce jsem vyskočila z postele a v zápětí dopadla na podlahu. Aniž bych přemýšlela o tom, co se stalo, že jsem vyměnila postel za zem, posbírala jsem nějaké oblečení a oblékla se. Za patnáct minut jsem vylétla z domu a běžela do školy.

Normálně mi cesta trvá pomalou chůzí asi dvacet minut. Ale dnes jsem to zvládla za deset. Zpomalila jsem až před vstupní bránou do ústavu zvaného st. Luis school. Do hlavních dveří se nacpala skupinka studentů a já zpomalila tak, abych se do dveří cpát nemusela. Předemnou šla akorát nějaká holka, kterou jsem na první pohled nepoznala. Někdo na ní zavolal a mě došlo, že je to Jasmine. Taková zmalovaná nána, se kterou chodím na hodiny dějepisu. Podívala se směrem na kluka, který na ní volal a pak na mě, protože jsem na ní stále rozespale civěla. Pokrčila na mě pohrdavě nos a otočila se zpět na jednoho ze školních hezounů. Zdržením jsem se dostala do nechtěné situace s návalem u dveří. Než jsem se nadála vtáhl mě do dveří houf lidí, kteří do mě strkali ze všech stran a jen utrousili sem tam nějakou nadávku, přičemž se na mě ani nepodívali. Rychle jsem vklouzla dovnitř, abych ukončila vlnu nespokojenosti. Svůj nával vzteku jsem hořce spolkla a pomalu se šourala chodbou ke třídě.

Po několika nudných hodinách jsme byli propuštěni na oběd. Všichni se nahrnuli do místnosti s velkým počtem kulatých stolů. Jako dlouhá nudle se seřadili u výdejního místa, jako prasata u krmítka. Poté se začali srocovat do skupinek, které odpovídali přesně zájmům jednotlivých lidí. Až se mi z toho udělalo zle. Nakrčila jsem nos a hledala skupinku lidí, kterým nevadím a jako s jedinými si rozumím. Metalisti... Jediná skupina studentů, kam zapadám složená z různých ročníků, protože o ně je největší nouze. Ve třídě jsem sama a nikdo si o mě neopře ani kolo. Přesně jako tihle. U stolu sedí pět lidí a každý z nich má svůj osobitý styl. Přisednu si a potichu pozdravím. Vedle mě po právě straně sedí Meg. Je to holka zastrašující pohledem, nízkého vzrůstu. Má krátce sestřižené vlasy obarvené na černo. V obličeji je spíš roztomilá, a to hlavně když se mračí. Každopádně jsem jí jednou viděla zmlátit o rok staršího a o dvě hlavy vyššího kluka. Neradno si s ní zahrávat. Pozdravila mě a dál se věnovala něčemu, čemu tu říkáme jídlo.
Na proti mě seděl pankáč Tomy, který je o rok starší. V pohodě kluk, akorát má v hlavě bordel, teda aspoň to pořád říká. Jeho patnácti centimetrový pankáč, který září zelenou a oranžovou barvou, budí respekt a pro nezasvěcené a hloupé posměch. Každopádně tenhle kluk dát ránu, tak urazí někomu hlavu, což se nezdá přes jeho hubený zjev. Každopádně je to až moc mírumilovná bytost na to, aby ublížil byť jen mouše. Vlevo ode mě seděl kluk, se kterým se bavím asi nejvíc ze všech. Hezký, dlouhovlasý, svalnatý a vysoký Patric, přezdívaný Pain. Má špinavě blonďaté po ramena dlouhé vlasy a je vysoký asi 185 centimetrů. Když jsem ho poprvé uviděla, šla jsem do kolen. Nikdy bych nevěřila tomu, že bychom mohly být kamarádi... ehmm kamarádi.

Ostatní u stolu byly z nižších ročníků, ti kteří nezapadli díky lásce k Metalice, Marilynu Mansonovi nebo Systémům. Jo to jsme prostě my.

Po tom, co mě všichni pozdravili stejně tiše jako já je, jsem zvedla vidličku a jednou dloubla do čehosi zapečeného. Vzhlédla jsem zpět ke spolusedícím, kteří na mě udiveně koukali.
,,Co je?" zeptala jsem se odměřeně. Pořád koukali...
Podívala jsem se na sebe snad poprvé za celý den. Tílko naruby, kalhoty špinavé a jedna ponožka černá a druhá šedá. Jediná úleva byla, že všechno ostatní oblečení jsem měla černé, takže obrácené tílko nebylo tak nápadné. Povzdechla jsem si a vstala.
,,Hned jsem zpět" informovala jsem lidi, kterým jsem říkala přátelé, i když jsme spolu moc času netrávili. Teda kromě Paina. Jinak jsme byli všichni spíš samotáři.
Zaběhla jsem na nejbližší záchody, kde jsem si převlékla tílko a očistila flek z kalhot. Jakmile jsem vyšla z kabinky, sjeli mě pohledem tři holky, které se zrovna líčili, asi protože jim za dvacet minut, co se nekoukali do zrcadla, slezl z obličeje všechen make up.
Vrátila jsem se ke stolu, kde se každý s nezájmem prohraboval v jídle.
,,Právě si prošvihla orgasmické výkřiky nějakých koket, protože přišel Zayne s těma courama. A docela ostrou hádku s tou holkou od vás ze třídy." Zašklebila se.
Pomalu jsem se otočila a podívala se ke stolu, jenž přitahoval nejvíce pozornosti a byl okolo něj houf lidí.
,,No jo, jako bych to neviděla každý den."
Tomi se zvedl od stolu a podíval se na mě. Poté co si mě prohlédl, pronesl v odpověď na můj tázavý výraz: ,,Jen jsem si tě chtěl prohlédnou, dokud nemáš žádné podlitiny a škrábance." A s tím odešel od stolu. Koukala jsem na něj jako, kdybych byla pod sedativy. Bleskla mi hlavou jen jedna myšlenka: On něco ví...
,,O co mu jako jde?" řekla Meg skoro až uraženě a nakrčila svůj malý roztomilý nosík s malým kroužkem a kuličkou.
,,Nech to být, jen nerad vidí, když je holka zmlácená." Vysvětlil Pain.
,,Tak jí nemlať ty hovado." Usmála se Meg a se rty se jí pohnul i piercing, který měla ve spodním rtu.
,,On mě nemlátí." Vylítlo ze mě.
,,Jo kdybys viděla, čeho je ona schopná."
,,Tady Meg nemusí vědět všechno." Podotkla jsem.
,,Jo a asi ani nechci. Dokážu si to představit." Mrkla na Paina a zvedla se od stolu.
,,Tak se mějte lidi. A nezlobte moc." Poslední úsměv a už byla pryč.
,,Příjdeš dneska?" Zeptal se mě Pain s mírnou nedočkavostí v hlase.
,,Dneska ne. Mám práci." To zklamání, které jsem viděla v jeho šedých očích, mě mrzelo. Normálně bych neodmítla ani za nic, ale dneska jsem měla v plánu něco jiného. A Tom to tušil, což se mi vůbec nelíbilo.
,,Každopádně se to dá zařídit i jinak." Naklonila jsem se k němu a dala mu ruku na stehno.
,,Ve škole ne."
Povzdechla jsem si a vstala od stolu. Byla jsem za dnešek už dost rozladěná a ani prostého potěšení se mi nedostalo. Tác s jídlem jsem hodila do stojanu a otočila se k průchodu z jídelny. Jenže mi cestu zastoupila nějaká blbá kráva a já do ní vrazila. Rozplácla se na zemi a tác se špinavým talířem, se rozletěl do dálky. Bylo mi to jedno, stejně jsem byla ve škole jako neviditelná osoba, a tak jsem jí překročila a šla dál. V jídelně už moc lidí nebylo, takže přilákaná pozornost byla malá, za to nepořádek velký. Pain se jenom koukal na spoušť, která po mě zůstala a pochopil, že dneska si neškrtne. Teda možná ne.