Černé Vlny

Pain-6.kapitola

Zdravím všechny, co se dostali až sem. Nahoře je fotka pro představu, jak by asi vypadal Pain. Doufám, že se líbí. Budu ráda za hvězdičky i komentáře. ;-)

Nedokázal jsem na to přestat myslet. To jak se spolu bavili. Věděl jsem, že je Steven pako, co svádí každou holku, ale nikdy mě to nijak netrápilo, tak proč teď? Hlasitě jsem si povzdechl a sevřel pevně v prstech minci.
,,Něco vás rozrušuje Patricku?" Zeptala se mě najednou učitelka.

Psali jsme test a všichni byli zticha, a tak moje povzdechnutí bylo slyšet zřetelněji než normálně. Od každého člověka ze třídy mi byl věnován pohled od některých dokonce posměšek. V pohodě jsem to přešel.
,,Nic. Nic se neděje."

Nevím proč, ale i po dvou letech, co jsem se vrátil, je vidět na učitelích téhle školy určité napětí, se kterým se mnou mluví, a také menší úlevu, když naše konverzace skončí. A tak to bylo i v případě téhle mladé slečny, která nás učí dějiny a je na téhle škole stejně dlouho jako já. To znamená od doby, co jsem se vrátil.
Test jsem měl už dopsaný, a tak jsem odešel z hodiny. Nikdo neprotestoval. Nikdy nikdo neprotestoval.

Po další hodině, kde jsem přemýšlel odkud proudí ten vztek, si mě zavolal strýc do ředitelny.
,,Ahoj Patricku, posaď se tu." Začal docela neutrálním tónem. Myslel jsem si, že se jen zeptá, jak se mám, jako to dělá každý měsíc.
,,Víš, že jsem ředitel, který se zajímá o všechny žáky na téhle škole?"
Tak to je zlý. Pomyslel jsem si.
,,A tak není divu, že se ke mě sem tam něco donese." Pořád byl docela v klidu. Vlastně nikdy nebyl nějak nevrlý nebo naštvaný, jen se prostě zajímal, jinak by ho vyhodili z jeho pozice a mě s ním.
,,Znáš Erin Wolkerovou?" Mojí odpověď přerušil mávnutím ruky a pokračoval: ,,Jistěže jí znáš, chodíte spolu nebo tak něco, není to pravda?"
Až teď mi dal trochu volného prostoru. Vypadal rozrušeně, ale pořád byl v klidu.
,,Znám jí. Nechodíme spolu. Jen se trochu bavíme nic víc."
Chvíli bylo ticho. Nastala asi chvíle, které jsem se bál. Začátek je uvědomit si strach a přiznat si ho. Vybavilo se mi v paměti.
,,O co jde?" Zeptal jsem se v nastalém tichu.
,,Donesli se ke mě nepříjemné zvěsti a já bych chtěl, abys ke mě byl upřímný Patricku." Zvážněl. Na obličeji se mu zmnožily vrásky.
,,Někteří vaši spolužáci říkají, že na ní vidí pravidelně modřiny a že vypadá mnohdy, že má bolesti. Mě jen zajímá jestli nevíš o nějakých potížích, co může mít doma nebo jinde." Zamluvil to. Jasně že to zamluvil, kdo by na svého synovce vybalil: Nemlátíš jí?
,,Proč sis nezavolal jí?" Řekl jsem víc uraženě, než jsem zamýšlel.
,,Pokud má problémy doma, neřekne mi to."
Ale kdybych ji mlátil určitě bych ti to tady vybalil co? Pomyslel jsem si.
,,Doma problémy nemá, pokud si jí sem pozveš, určitě ti mileráda poví, co způsobuje její modřiny."
,,Patricku uklidni se."
,,Jsem naprosto v klidu." Ujistil jsem ho.
Nebyl jsem v klidu. Od včerejška jsem cítil právě neklid, který mě sužoval. A nejvíc mě trápilo, že jsem nevěděl proč. Kvůli ní? Ne to ne.

V ředitelně jsem ještě chvíli dokazoval svůj klid. Strejda mi dával kontrolní otázky, které mi pokládá vždy, aby zajistil, jak na tom jsem. Poradil mu to psycholog. Překvapivě jsem prošel, a tak jsem se vrátil do půlky další hodiny s neklidem v zádech. Uměl jsem ho dobře schovat, asi proto jsem prošel testem.

Ze školy jsem šel pěšky. Bylo mi doporučeno neřídit, pokud se necítím dobře. Jen díky těmto doporučením jsem mohl fungovat a nebyl jsem tak blbej, abych si nenechal poradit.

Otevřel jsem dveře do domu a ucítil vůni. Vůni jídla a vůni domova. Trochu mě to uklidnilo. Máma mě přivítala z kuchyně s mírně ustaraným výrazem.
,,Ahoj. Kde máš auto?"
,,Nechal jsem ho u školy."
,,Šel jsi takovou dálku pěšky?" Nemusel jsem odpovídat. Chápala to.
,,Nechceš si dát něco dobrého?" nabídla mi. Sice jsem neměl na nic chuť, ale neodmítl jsem. Vždycky mě chtěla potěšit. Sedl jsem si ke stolu.
,,Hele, co vůbec to tvoje děvče? Dlouho jsem jí tu neviděla."
Opět jsem nevěděl proč, ale neustál jsem to. Proč sakra? Proč se o ní tak zajímaj. Vytáhl jsem si z kapsy minci. Většinou si s ní začnu hrát. Naučil jsem se i pár triků, ale teď jsem jí položil na stůl a odešel do pokoje. Mamka se jen otočila a zavolala mě ustaraně jménem. Chtěl jsem být sám.