Černé Vlny

Pain-13.kapitola

Vypadalo to jako sen. Vstal jsem z pohovky a odstrčil stranou Michaela sklánějícího se nade mnou.
Chvíli mi trvalo než jsem poznal, že to vlastně není sen. Nedokázal jsem totiž ovládat tělo.

,,Tak co? Povedlo se?" Zeptal se.
Můj pohled se stočil na něj. Usmál jsem se. Vlastně ne já. Všechno dělal Marcus.
,,Jo, myslím, že jsem v pohodě."
Michael jen přikývl.
,,To jsem rád chlapče." Poplácal ho po rameni. ,,Nechceš se napít?"
,,Jo. Díky."
Chtěl jsem zakřičet, ale ústa mě neposlouchala.
Marcus se podíval na vysokou vázu a pak na doktora stojícího zády k němu, který právě naléval ze džbánu do sklenice vodu. Vzal vázu do ruky a potichu přišel blíž k doktorovi. Ten se natáhl ještě pro něco, co leželo dál na stole a v tu chvíli se Marcus napřáhl a rozbil vázu Michaelovi o hlavu.

Doktorovo tělo se skácelo na stůl a poté spadlo na podlahu. Střepy se rozlétly všude kolem.
,,No to bychom měli." Oprášil si Marcus ruce.
Pak náš pohled padl na Michaelovo ruku, ve které držel něco stříbrného. Po bližším prozkoumání jsme si oba uvědomili, že jsou to policejní želízka.
To Marcuse rozzuřilo.
,,Tak tys mě chtěl připoutat?"
Sehnul se pro náramky a vzal si je. Několikrát kopl do bezvládného těla a potom ho za ruku připoutal k topení.
,,To tě naučí." Doktor schytal ještě pěstí do obličeje a Marcus se hned na to vyřítil z místnosti.

Nasedl do auta, které patřilo doktorovi.
,,Haaaa, to je slast," prohlásil, když nastartoval.
Jel jako šílenec.
Netušil jsem kolik je hodin a neodvažoval jsem se to ani typnout. Mohl jsem jen čekat, co se bude dít dál.
Nemile mě překvapilo, kam s autem zaparkoval. Dům Erin stál na druhé straně silnice. To ne.
Vystoupil z auta a přišel ke dveřím. Zjistil, že jsou zamčené. Myslel jsem, že zazvoní, nebo zavolá, ať mu otevře, ale místo toho šel zpět do auta, chvíli něco hledal. Nakonec vytáhl velký hasák z kufru, a srazil kouli na dveřích. Naneštěstí nebylo zamčeno, a tak rozkopl dveře a nakráčel si to dovnitř. Doufal jsem, že bude doma Kathy, ale dole ho nikdo nezastavil.
Vyběhl schody a nahoře ho čekala Erin s překvapeným výrazem v tváři.

,,Co.... Co to bylo za rány? A co tady děláš?"
Usmál se na ni, chytl jí za ruku a zatlačil pozadu zpět do jejího pokoje.
Samozřejmě se jí to nelíbilo a čekal jsem, že mu dá pěstí nebo se ošije, ale jen se vytrhla z jeho sevření a ustoupila s vyloženě nasraným výrazem dál od něj.
,,Jak se opovažuješ na mě takhle sahat!" Zařvala.
,,Vypadni z tohohle domu!"

Zavřel za sebou dveře a ani s ním nehlo, jak byla rozžhavená vztekem.
To by tě mělo zajímat. Nechtěl bys od ní dostat přes držku, to mi věř. Pomyslel jsem si.
Ve skutečnosti jsem si přál, aby ho uhodila. Aby se bránila proti mému tělu, které mi v tuto chvíli nepatřilo.
,,Já odsud neodejdu, dokud se nerozmyslím, co s tebou udělám."
,,Co to meleš sakra?" Už byla zmatená.
Třeba si uvědomí, že to nejsem já.

Přistoupil k ní a ona mu položila ruce na hrudník. Chtěla ho odstrčit, ale on jí ruce chytil a chtěl jí jednu zkroutit za záda. Byla mrštná a nedala se. Jenže nebránila se nijak moc na to, aby jí nepodrazil nohy a ona se nesvezla na zem. Dutě to bouchlo, jak dopadla na záda a začala kašlat. Chtěl jsem, aby si uvědomila, že to nejsem já a aby se bránila vší silou.
Neudělala to. Vzpamatovávala se z tvrdého dopadu a mezitím jí Marcus zasedl a podržel jí ruce nad hlavou. Její rozpuštěné vlasy ležely rozprostřené na zemi.
,,Patriku, co to děláš?" Řekla úzkostně mezi rychlými nádechy.
,,Patric tady není." Pošeptal jí do ucha.
Nechápala to. Zustala na něj jen tak koukat a v hlavě jí výřily myšlenky, o kterých jsem mohl jen spekulovat. Hleděla mu přímo do očí.

Pustil jí jednu ruku a nahmatal něco vedle na koberci. Vypadalo to jako nějaký křišťálový kamínek, ale velmi ostrý. Byl to střep.
Prohlédl si ho a zmáčkl ho mezi prsty, až mu začala téct krev.
,,Jsi pěkná. Vážně, i mě se líbíš. Jenže kvůli tobě by neměl chuť to vzdát. A já potřebuji, aby to vzdal."
Ležela tam tak bezvládně. Nikdy jsem jí neviděl tak uvolněnou a odevzdanou.
Marcus jí jemně přejel ostrou hranou střepu po kůži na krku. Ani to s ní nehlo. Pořád se mu koukala do očí. Marcus zopakoval svůj pohyb, akorát přidal na síle. Erin opět nedala znát nevoli ani náznak bolesti.
Zvedla ruku k jeho tváři a něžně ho pohladila.
,,Patricu, jestli mě slyšíš, nevzdávej to. Já to taky nevzdám."
Její ruka byla v okamžiku pryč a hned na to se vrátila a s něčím, co nás praštilo do ucha. Marcus povolil sevření, chytl se za bolavé místo a Erin ho ze sebe sundala.
Spustila se hudba. Dlouho jsem nechápal, proč se spustila, než jsem si všiml, čím nás praštila. V ruce držela ovladač od přehrávače, který stál na psacím stole. Stála připravená v postoji pro boj. Po krku se jí toulal pramínek krve, který pokračoval přes odhalený hrudník až do výstřihu jejího tílka.

Do toho všeho se ozýval hlas Serje Tankiana zbývajícího písničku Baby.
Marcus udělal dva kroky směrem k ní, potom ho Erin odkopla a on zavrávoral dozadu. Než se stihl vzpamatovat, zasáhla ho znovu tentokrát nártem do hlavy, přičemž se otočila, takže náraz měl velkou sílu.
Marcus skončil na čtyřech. Chtěl jsem to ukončit. Potřeboval jsem se dostat ke kormidlu. Opět jsem zkusil zařvat, pohnout rukou nebo nohou.
Vypadalo to, že se nemůže zvednout. Zkoušel jsem to pořád a pořád, dokud se z mých úst neozval řev. Neměl jsem pořád stoprocentní kontrolu nad svým tělem, ale když jsem zkusil zavřít oči a tím se dostat zpět do mé hlavy, povedlo se. Poslední, co jsem viděl, než se Marcus svezl k zemi, byla Erin, která si ke mě klekla a položila mi ruku na bok.

Ze tmy se objevil strom. Zjistil jsem, že ležím na skále, ale už mě neovíjela rostlina. Moje ruka ležela jen pár centimetrů od hrdla kytary a Marcus seděl se skříženýma nohama vedle mě. Pořád měl zavřené oči.
Vzal jsem kytaru a, i když mi to bylo později líto, praštil jsem s ní Marcuse přes hlavu.
Otevřel oči těsně před tím, než tělo kytary narazilo do jeho lebky.
Stoupl jsem si a pokračoval. S každým úderem jsem byl naštvanější. Po dalším jsem zuřil. A potom....
...potom to odeznělo.

Jeho tělo leželo na zemi s dírou v hlavě, která zela prázdnou temnotou a v okolí tekla černá hmota.
Nicméně pořád tam byl. Nečekal jsem, že jen tak zmizí, ale nehýbal se, a tak jsem usoudil, že je po všem. Otočil jsem se ke stromu, který stál za mnou, jako by mi měl říct, jestli jsem to zvládnul.
Jenže on se nijak nezměnil. Stál tam s jeho hladkým šedým kmenem bez kůry a se čtyřmi suchými listy na holých větvích.

Něco mě chytlo za nohu. Otočil jsem se na hnusnou chroptící kreaturu.
,,Tak snadno se mě nezbavíš. Jsem tvojí součástí a vždycky budu." Z úst mu stříkala černá tekutina, když mluvil.
Vytrhl jsem nohu z jeho sevření a počastoval ho ledabylým kopancem do obličeje.
,,I když budeš mojí součástí, jsi odteď jen shnilá slupka vzteku."
Ze vzduchu s řinčením okolo mě něco prolétlo. Na zemi pak ležel silný řetěz.
Vzal jsem ho a přivázal s ním Marcuse ke kmenu stromu.
Podíval jsem se na své dílo a s překvapením zjistil, že strom začal mého bývalého imaginárního kamaráda pohlcovat. Nakonec mu zůstal vidět jen obličej.
Strom se také změnil. Nejdříve z něj po jednom spadly listy a na větvích narostly nové, které měly černou barvu. Moc hezky to nevypadalo, ale bylo to lepší než předtím.

Na místech, kam dopadly listy se začalo, také dít něco zvláštního. Tam, kde ležely, začaly vyrůstat malé rostliny. Rostly velkou rychlostí, až byly velké asi jako já. Za každý list vyrostl jeden strom. Každý měl jinou barvu listí. Jeden je měl rudě červené, další sněhově bílé až trochu namodralé, třetí zelené a čtvrtý žluté jako letní slunce.
Skalnatý povrch se změnil v zelenou trávu a obloha měla také světlejší barvu.
Spokojeně jsem se usmál a zavřel jsem oči.

První, co jsem uslyšel, byl ženský rozhněvaný křik.
,,Nechte ho! Nic mi neudělal."
Ležel jsem na břiše a cítil tlak na zádech.
Zvedl jsem hlavu a uviděl okno, ve kterém blikala modrá světla.
,,Je vzhůru," řekl tentokrát mužský hlas a patřil právě osobě, co na mě klečela. Měl jsem ruce připoutné za zády.
,,Vstávej!" Přikázal mi muž a vzal mě za loket tak prudce, div mi nevyhodil rameno. Sykl jsem bolestí a vstal. Měl jsem pořád rozostřené vidění a bolelo mě pravé ucho, celá hlava a hrudní kost.
Vedl mě po schodech dolů, kde jsem několikrát zakopl a málem letěl dolů po hlavě.
Pak už si pamatuji jen, jak sedím v policejním autě a odvážejí mě pryč.

Vylezl jsem z prdele a vlezl do další. Super...